Jubileum galerie v ostrovském Letohrádku

Půl století existence kulturní instituce stojí bezesporu za pozornost a zamyšlení. Obdobně jako v životě člověka znamená pět desítek let vždy výraznou proměnu vývojových etap, od dětství k pokročilé dospělosti. Také ostrovská galerie prodělala za dobu svého působení různé peripetie předurčené jak vnějšími vlivy – tzn. dobovým kontextem, ekonomickou, společenskou a politickou situací nejen v regionu, tak vnitřními okolnostmi – danými vlastním uspořádáním, finančními možnostmi a personálním obsazením.  K dětským krůčkům přivedla instituci v červnu roku 1961 skupina ostrovských nadšenců  jako samostatnou Městskou galerii, v průběhu šedesátých let zažila intenzívní průběh dospívání, aby pak na jejich konci byla připojena ke starší sestře – karlovarské Galerii umění. Jako její pobočka zažívala jistý útlum svobodné výstavní dramaturgie, což bylo způsobeno více nástupem celospolečenské normalizace v sedmdesátých letech než ztrátou samostatnosti. Od roku 1972 byla budova ostrovského Letohrádku po deset let rekonstruována a galerie se tak  pro veřejnost uzavřela. Možno říci, že období opětovného rozkvětu přišlo s nástupem demokracie a trvalo do druhé rekonstrukce, a to střešního krovu v letech 1996 – 2000. Poté musel být téměř celoroční provoz galerie z ekonomických důvodů redukován na sezónní.

Z odstupu času jsou zřetelné dva hlavní pozitivní faktory, které galerie získala do vínku. Od svého založení sídlila v atraktivním historickém objektu, který sice nebyl pro výstavní účely utilitárně optimální, nicméně řada výstav v těchto prostorách získala novou dimenzi díky dispozici a tvarosloví interiéru, světlostním podmínkám i atmosféře okolního zámeckého parku. Druhá, neméně šťastná okolnost, byla v osobnosti paní Zdeňky Čepelákové, která záhy po vzniku galerie nastoupila na místo vedoucí kurátorky a v této funkci s malou „nucenou odmlkou“ setrvala  po několik (…) desetiletí. Její všestranný rozhled, pracovní nasazení, odborné schopnosti i skvělá intuice zásadním způsobem napomohly intenzivnímu rozvoji galerie, jež si brzy získala široký okruh návštěvníků, renomé u odborné veřejnosti a obdiv významných českých umělců. Entuziasmus kurátorky přecházel nejen na blízké spolupracovníky, ale i na oslovené výtvarníky a teoretiky, takže mohly vzniknout  výstavy do té doby ani v Praze nerealizované. Například se zde v roce 1965 konalo první vystoupení skupiny Šmidrové, později první monografická prezentace významného českého malíře Otakara Slavíka, první posmrtná výstava grafika Vladimíra Boudníka, ale i další výstavy, jež se časem staly téměř legendou. Schopnost orientovat se v hodnotách klasického umění i nastupující avantgardy přivedla paní Čepelákovou nejen k objevným výstavám, ale i k erudované akviziční činnosti, díky níž má ostrovská galerie jeden z nejkvalitnějších souborů grafiky a kreseb v českých zemích. Z těchto důvodů se Letohrádek Ostrov stal nadregionálním fenoménem, který má zřejmý respekt odborníků a osobitou přitažlivost pro umělce i návštěvníky.

Máme-li k padesátiletému jubileu bilancovat, jistě můžeme být s pohledem zpět spokojeni. Genius loci Letohrádku a nastavená tradice galerijní „služby“ nás však  zavazují k dalšímu rozvoji i v budoucnu.Věřím, že současný tým pod vedením Boženy Vachudové je  zárukou obdobně obětavého přístupu a výsledky tomu nasvědčují.  Lze si jen přát, abychom jim k tomu byli schopni vytvořit kvalitní provozní i ekonomické podmínky odpovídající významu instituce.

                                                                                                                      Jan Samec

                                                                                                                      ředitel galerie