[English down below]

V roce 2019, na začátku pandemie, prožila umělkyně Wang Xin trvalý “proustovský okamžik” poté, co se vrátila do rodného města Guilin, aby se postarala o svého vážně nemocného otce, a nakonec tam zůstala více než půl roku. Guilin se nachází na západním břehu řeky Li a jeho název znamená “les sladkého osmanthu”, malého voňavého stálezeleného keře. Život v Guilinu, jeho extrémy v podobě prudkých dešťů a spalujícího horka, silných přírodních vůní a znepokojivých pachů hniloby, vyvolal ve Wang mnoho niterných vzpomínek a také ji inspiroval ke kreslení tamních hor a rostlin, většinou akvarelem a tuší na papír.

„V srpnu 2020 zemřel můj otec. Mlčky jsem hleděla do jeho klidné tváře. Žádný strach, jen měkkost, jeho tvář byla zalitá slunečním světlem pronikajícím dveřmi a odlesky světla ze skleněného okna, roztříštěným a splývajícím se slabými čarami a stopami na jeho tváři. Připomínalo mi to pohled na skály v Guilinu, takové to volné plynutí mezi organickým a anorganickým. Lebka se rozpadá a rozkládá. Vápník a fosfor budou absorbovány rostlinami. Z chaosu a metamorfóz mezi organickými a anorganickými látkami vzniknou nové řády a sloučeniny.“

Wang Xin

Spojení, která Wang Xin začala vytvářet mezi svými čichovými vzpomínkami a nevyhnutelnými proměnami způsobenými plynutím času, změnila směr její tvorby. Tyto vzpomínky a pohled na mrtvého otce ležícího ve slunečním světle v ní podnítily trvající zájem o tělo, jeho povrch, kůži a vnitřní dutiny, a inspirovaly ji k hledání vize reality, v níž proměna nahrazuje roztržení.

John Yau


In 2019, at the beginning of the pandemic, the artist Wang Xin had a sustained “Prousian moment” after she returned to her hometown of Guilin to take care of her seriously ill father, and ended up staying for more than half-a-year. Situated on the west bank of the Li River, the name Guilin means “Forest of sweet osmanthus,” a small, fragrant evergreen shrub. Living in Guilin, its extremes of heavy rain and scorching heat, strong natural scents and unsettling smells of rot, stirred up many visceral memories for Wang, as well as inspired her to draw the area’s mountains and plants, mostly in watercolor and ink on paper.

„In August 2020, my father passed away. I stared into his serene face in silence. No fear, only softness, his face was dappled with sunlight streaming through the door and the refraction of light from the glass window, fragmented and merged with the faint lines and marks on his face. I saw an experience similar to seeing the rocks in Guilin, the kind of free flow between the organic and the inorganic. The skull will break down and decompose. Calcium and phosphorus will be absorbed by plants. New orders and compounds will be created from chaos and metamorphoses between organic and inorganic matters.“

Wang Xin

The connections that Wang began making between her olfactory memories and the inescapable transformations caused by time passing changed the course of her art. Long interested in the body, its exterior skin and interior cavities, these memories plus the sight of her dead father lying in sunlight inspired her to pursue a vision of reality in which transformation supersedes rupture.

John Yau