Petr Štěpán

Hranice umění v jednotlivých oborech se dotýkají a jsou překročitelné. Petra Štěpána přivedl talent hudební a výtvarný k dvojímu uměleckému vzdělání. Pražskou konzervatoř absolvoval jako varhaník, na Akademii výtvarných umění dovršil studia v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Čepelák byl nejen vynikající grafik, ale i náruživý hudebník a stavitel houslí. Společně někdy hráli v triu, Čepelák na houslích vlastní konstrukce, Štěpán u klavíru a violoncellista Petr Hajný, prokazující rovněž výtvarné nadání v obrazech a sochách. Petru Štěpánovi jsou zvlášť blízcí dva malíři, ačkoliv z dob od sebe časově vzdálených, Fra Angelico a Jan Zrzavý. Zrzavého si přál poznat osobně, avšak teprve při jeho pohřbu došlo k setkání, za varhanním pultem v Rudolfinu.

            Duchovní setkávání se uskutečňují také prostřednictvím knihy. Kniha má v Štěpánově tvorbě místo významné a významové. Letící knihu, s bližším označením Čtení o nebi, vystavil v roce 1995 v pražské synagoze se skupinou Corpora S.  Tato kniha se rozevírá do prostoru, v instalaci do něho dokonce vzlétla. Je to soubor kreseb na vrstveném papíře, jejichž sdělení není vyjádřeno slovem, ale znaky a náznaky v rytmickém střídání světlých a tmavších ploch s lehce nanesenými barvami a subtilní strukturou.

            Vrstvení je určitý princip a výtvarný postup. Vrství se emocionální působení  i optický účin. Vrstvy řazené za sebou dávají obrazu na ploše prostorovou dimenzi, kterou při zavěšení zdůrazňuje odstup od stěny. Užití gázy nebo igelitové sítě odlehčuje kresbu  uhlem na papíře nebo malbu akrylovými barvami, dává jí průsvitnost. Náměty vyžadují odhmotnění. Andělé a obloha jsou éterické povahy. Rozpínají se do velkého prostoru, přitom působí lehce a vzdušně. Vrstvení však nemusí záležet na užitých prostředcích, koncentruje se svým obsahem  v samé kresbě, například v kresbách uhlem z roku 2003, nazvaných Andělské zpěvy. Harmonicky se vyrovnávají protipóly, hudba a ticho, gesto a mlčení, pohyb a klid.

            K dosažení výsledku, působícího samozřejmě přirozeně, malíř směřuje pozorným soustředěným postupem, označuje ho jako „odpracovanou jednoduchost“. Různé kombinované techniky zvolil intencionálně, s daným záměrem. Hudebnost se prostupuje s výtvarností. Ve výtvarné formě, která je optická, se hudba vizualizuje, dostává hmatatelnou podobu. Hudebníci mohou interpretovat jeho kresby hudbou, jeho knihy lze číst beze slov. Někdy však se písmo připojuje k obrazu. V Rekviem z roku 1994, mimořádně velkého výškového formátu  pojatém jako venkovní panó, se slova vázala k barvě. Jde o duchovní cestu, podobně i v Tichém rekviem. Vztahy mezi knihou a zpěvem vyznačuje již název Kancionály, jsou to ovšem výtvarná díla. Petr Štěpán si všímá krajiny, žije v prostředí, v němž má blízko k přírodě. Krajina s oblaky vytváří pohyblivý ornament, který má znakový charakter.  Linie jsou rytmické, tedy i z této strany se kresba stýká s hudbou.

            Ačkoliv je Petru Štěpánovi stále nejvlastnějším materiálem papír a dává přednost transparenci, zabývá se i mozaikou. Technika této práce ho přitahuje, jak pro dávnou tradici, tak i pro robustnost prvků, z nichž se skládá obraz. Hmotná struktura mozaiky kontrastuje s andělskými náměty, avšak mohl z ní vyjít k barevným kresbám na papíře.

            Petr Štěpán se v 90. letech účastnil zahraničních výstav skupiny Corpora S, zejména v Itálii, s jejíž uměleckou minulostí pociťuje vnitřní spřízněnost. Úspěšná byla jeho účast na Středoevropském bienále kresby v Plzni, v roce 2000 a 2002, kdy získal od mezinárodní poroty ocenění nejvyšší kvality za cyklus hlav Osvícení. Štěpánova tvorba je osobitá  výtvarným přemítáním o hudbě, duchovním prohloubením.

Eva Petrová