Saigon Team / František Skála & spol.

Viktor Munk - Skrytá tvář

Otto Herbert Hajek – Ukazatelé cest / Wegezeichen

JOINT - Viktor Chalepa a Jiří Hanek

Výstava JOINT v Letohrádku Ostrov představuje práce grafického designéra Jiřího Hanka (1981) a designéra porcelánu Viktora Chalepy (1981). Kontroverzní název výstavy JOINT odkazuje k anglickému překladu slovesa propojit se - Jiří Hanek a Viktor Chalepa se propojili, aby vytvořili unikátní projekt, ve kterém je design chápán jako prostředek k sebevyjádření pocitů a myšlenek, jako umělecké médium, které je schopné podobně jako jiné umělecké formy odrážet svět, ve kterém žijeme. Oba autoři chápou design jako specifický výtvarný jazyk, kterým lze promlouvat k široké veřejnosti. Společný autorský projekt JOINT představuje propojení grafického designu a designu porcelánu v podobě kávového/čajového servisu, který je doplněn nápisy, jež reagují na situaci v některých rozvojových zemích, kde lidé nemají přístup k čisté pitné vodě. Na šálcích a podšálcích se objevují anglické texty (např. v překladu Více než 1 000 000 000 lidí stále nemá přístup k čisté pitné vodě, Více než 3 000 000 lidí denně umírá na nemoci způsobené nebezpečnou vodou, Vychutnej si své pití). Autoři vybízejí k zamyšlení, protože to, co je někde samozřejmostí, je jinde luxusem či nedostižným snem. „Snažíme se nenásilnou formou připomínat lidem v bohatém světě že to, že si mohou ráno dát šálek dobré kávy a sprchu, nemusí být samozřejmostí. Odtud je již jen krůček k uvažování o tom, co je v našem světě pro náš život důležité a které hodnoty stojí za to uznávat.“, uvádí Jiří Hanek. Svou logiku má též instalace JOINTu, kterou tvoří velké akvárium, usazené mezí kamínky. Akvárium má připomínat několikrát zvětšený krystal vody v poušti. Viktor Chalepa a Jiří Hanek v projektu JOINT naplňují svou vlastní vizi sociální designu a využívají komunikační schopnosti užitého umění k zamyšlení se nad velmi vážným tématem. „Porcelánový set s interaktivním dekorem nese důležitý obsah. Prostřednictvím takto koncipovaného designu může uživatel produktu tím, že jej koupí a používá, veřejně nebo i sám sobě dávat najevo svůj postoj k určitému společenskému tématu. Jde v podstatě o sociální plakát pro každodenní používání.“, sděluje Viktor Chalepa.Kromě společného projektu JOINT lze na výstavě shlédnout i samostatné práce obou umělců – plakáty Jiřího Hanka a porcelán Viktora Chalepy, včetně velmi slavného Párty setu, za který v roce 2007 obdržel Národní cenu za studentský design.

Výstavní plán Galerie umění Karlovy Vary a Letohrádku Ostrov na rok 2009 se uskutečňuje za finančního přispění

Alén Diviš (1900 - 1956) se narodil v rodině správce statku v Blatě u Poděbrad. V Praze vystudoval gymnázium a poté navštěvoval několik uměleckých škol. V roce 1926 odjel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts, ale také u Františka Kupky. Stýkal se s J.Zrzavým, F.Tichým, B.Martinů, Toyen, J. Šímou a dalšími Čechy žijícími v Paříži. Kromě drsných pustých krajin tehdy ve svých obrazech realisticky zpodoboval lidi z okraje společnosti.V roce 1939 uprchli do Francie před protektorátem další čeští umělci - v centru Paříže založili jako své útočiště Dům československé kultury, v němž podobně jako Diviš žili a tvořili také např. A.Hoffmeister a A.Pelc. Po vyhlášení války Německu byli všichni obyvatelé Domu zatčeni, neprávem obviněni ze špionáže a na 6 měsíců vsazeni do žaláře Santé. V internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku následně strávili další více než rok, než se dostali do New Yorku. Zde konečně v klidu mohl Diviš výtvarně zpracovat otřesný životní zážitek z pařížských samotek. Inspirací mu byly neumělé nápisy a kresby předchozích vězňů na stěnách vězeňských cel. Strašlivé fyzické i psychické strádání citlivé umělcovy duše se projevilo v obrazech a kresbách plných hrůzy, nočních můr, pochyb, strachu, halucinačních vizí. Děsivá zkušenost byla silným tvůrčím podnětem a odkryla tak paradoxně Divišovo životní umělecké téma. V letech 1942-1943 vznikl jeho nejpůsobivější obrazový cyklus propojující primitivismus s existencionalismem a předznamenávající nové umělecké směry art brut a informel. Souběžně s vězeňskými evokacemi vznikly v N.Y. také výjevy snových halucinací, pohledy do vnitřků domů či pouštní krajiny. Do Československa se Diviš vrátil v roce 1947 a navázal na stará přátelství se skupinou umělců kolem F.Tichého, H.Zaorálkové, J.Seiferta, V.Holana, B.Stefana aj. Dočkal se zde krátkodobého zájmu o svou práci a uspořádal i dvě výstavy: roku 1948 (Vilímkova galerie) představil s velkým úspěchem především u mladší generace umělců díla z amerického exilu a roku 1949 (Ars Melantrich) prezentoval své mimořádně působivé kresby a malby na motivy balady Svatební košile K.J.Erbena. Na přelomu 40. a 50. let vzniklo ještě několik významných obrazů inspirovaných Kristovým utrpením, mj. i Svatá Starosta.V 50. letech za změněné politické situace Diviš odešel do ústraní a do konce života už přežíval v chudobě a zapomenutí. Udržoval kontakty jen s několika nejbližšími přáteli. Stupňující se zdravotní problémy a nedostatek peněz dovedly Diviše k intenzivnější kresbě – inspiroval se především hororovými povídkami Edgara Allana Poea a v závěru života pak motivy biblickými. Ty se staly opravdovým vrcholem jeho pozoruhodné kresebné tvorby, byť za použití obyčejného uhlu a balicího papíru. Po smrti Aléna Diviše v roce 1956 bylo jeho dílo dlouho přehlíženo. Zůstal zapomenut až do sedmdesátých letech, kdy ho znovuobjevil Jaromír Zemina, autor také právě zahajované výstavy. Karlovarská výstava představuje více než stovku děl z veřejných (Národní galerie v Praze, Památník Terezín, Galerie moderního umění v Roudnici n. Labem, Oblastní galerie v Liberci, Galerie Zlatá husa v Praze, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích) i soukromých sbírek a ve větší míře prezentuje Divišovu kresebnou tvorbu. Součástí výstavy jsou také dochované archiválie, které přiblíží umělce neobyčejných osudových peripetií, bázlivého samotáře, vizionáře, nezařaditelného solitéra dnes pokládaného za jednoho z našich nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších moderních malířů. Výstava se uskutečňuje s podporou Ministerstva kultury ČR a doprovází ji katalog.

Letohrádek Ostrov:

Jiří Balcar ( 26. srpna 1929 –  28.  srpna 1968) zemřel předčasně, a přesto patřil  vedle Vladimíra Boudníka, Jiřího Anderleho či Jiřího Johna k nejvýznamnějším osobnostem českého grafického umění 60. let 20. století. Narodil se v Lounech, kde již za středoškolských studií mohl rozvíjet, díky tamějším filozofickým a překladatelským osobnostem, své intelektuální sklony a poznávat aktuální evropskou literaturu. V letech 1948 – 1953 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze zprvu u jím velice obdivovaného profesora Františka Tichého. Po jeho nuceném odchodu pokračoval ve školení u Františka Muziky. Brzy se stal uznávaným knižním úpravcem a návrhářem filmových plakátů. Byl však také malířem a výrazným grafikem. Galerie umění vlastní soubor šestatřiceti grafických listů, který nyní poprvé  - jako celek - představuje v ostrovském letohrádku. Tvorba J. Balcara se člení na několik etap. Zahrnuje rané expresivní pohledy na městské ulice s anonymními chodci z druhé poloviny  50. let  20. století. Vedle nich zaujmou také svébytné autoportréty, v nichž typiku vlastní tváře autor proměnil ve znak připomínající kříž.Po pobytu na EXPO 58 v Bruselu, kdy měl jako jeden z mála českých umělců příležitost poznat současné světové umění, se načas staly hlavním Balcarovým motivem litery tak, jak je využíval směr lettrismus a v Evropě především kaligrafické tendence. Prostřednictvím písmen, různých tajuplných nápisů, tajenek a návodů a abstrahovaných ploch  autor nejčastěji vyjadřoval některé byrokratické mechanismy sužující život člověka. Po návratu z výtvarného pobytu v USA v roce 1964 se do jeho grafických listů vrátily opět figury, dokonce to často byly postavy modelek a manekýn. Jeho grafické kompozice získaly na komplikovanosti. Své hrdiny, spíše hrdinky nalézal v módních a obrázkových časopisech z ciziny, (které se do tehdejší uzavřené a totalitní československé společnosti obtížně dostávaly). Zbavoval je však jakéhokoliv konkrétní podoby, často je zpodobňoval jen siluetově, v prostoru různých barů, kaváren, divadel či předsálí módních přehlídek. Zvláštní atmosféru listů navozují i vložená písmena nebo číslice a rovněž energické lineární tahy a škrty. Jiří Balcar zobrazoval večírky, setkání a párty, tedy podle jeho mínění „těžko popsatelnou společnost“, jak např. nazval jeden grafický list z roku 1966. Avšak účastníci tohoto společného a společenského dění jakoby zůstávali stále podivně osamoceni, neschopni se otevřít lidským kontaktům. Aniž by autor zobrazoval tragické okamžiky lidského života, velice dobře vystihl pocit existenciálního lidského vykořenění a situačního znejistění. Ačkoliv se autor v domácím prostředí nedočkal mnoha výstav a porozumění, o to více bylo jeho dílo oceňováno zahraničními výtvarnými kritiky. Před čtyřiceti lety tragicky uzavřené grafické dílo Jiřího Balcara je v mnoha ohledech aktuální i v současné době. Pro dokreslení umělecké atmosféry 60. let 20. století je výstava doplněna grafickými listy významných souputníků J. Balcara – Vladimíra Boudníka, Jiřího Anderleho, Karla Nepraše nebo Eduarda Ovčáčka, Radka Kratiny a Miloše Urbáska, z nichž mnozí cíleně rozpracovávali kaligrafické metody.

Letohrádek Ostrov:

Letohrádek Ostrov:

MgA. Monika Immrová je sochařkou a grafičkou. Narodila se 9. prosince 1970 v Lounech. Po studiu na Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze v letech 1992 – 1995 od roku 1995 do roku 2001 pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jindřicha Zeithammla. Od roku 1996 samostatně vystavuje. K nevýznamnějším přehlídkám autorčiny tvorby patřila výstava ve Státní galerii výtvarného umění v Mostě v roce 2003, o rok později v pražské galerii Bayer&Bayer, v roce 2006 v Síni pod Plečnikovým schodištěm na Pražském hradě a také v roce 2007 v Galerii Caesar v Olomouci. Ze společných výstav to byly výstavy žáků akademie sochařských ateliérů v tuzemsku a zahraničí, stejně jako její pravidelná účast na významných přehlídkách Grafika roku v Praze.Výstava v Letohrádku Ostrov, pobočce Galerie umění Karlovy Vary, představí souhrn sochařských a grafických děl v počtu 57 děl, a to sochy z let 1998 – 2009 a grafické listy z období 2000 – 2009 s výjimkou raných leptů z roku 1996.V současném umění mladí tvůrci dávají přednost videoinstalacím, konceptuálnímu umění, fotografii a nových technologiím, všemu, co je jiné a nové. Nebývá pro ně zvykem vydat se na složitou tvůrčí cestu, vyžadující řemeslně náročnou a technologicky zdlouhavou práci. Monika Immrová si však naráz vybrala dvě velmi pracné oblasti, a sice grafický obor a sochařství. Se skloubením činnosti sochařka – grafička a naopak se rovněž setkáváme zřídka kdy. Ačkoliv Monika Immrová se této ojedinělosti brání, takových autorů příliš není, zato příměrem navýsost příznačným je dílo sochaře, grafika a písmáka počátku 20. století Františka Bílka.V grafice autorka vyzkoušela techniku leptu a barevného dřevořezu, škrábanou akvatintu, ale technikou nejvlastnější je pro ni tzv. rytina skoblinou. V sochařské práci netouží po neobvyklých materiálových kreacích, nýbrž setrvává u klasických materiálů, jako je dřevo, bronz a nejčastěji beton. Sochařská díla patinuje a zdobí jednoduchým dekorem.Název výstavy TVARY objasňuje základní směřování autorky. Tvary neboli formy Moniky Immrové jsou oblé, uzavřené do sebe, vertikální a velice koncentrované. Nechybí jim monumentalita. Jsou také velmi tiché. Našli bychom mezi nimi mnoho tvarové příbuznosti a podobnosti. Některé grafické listy a sochařské realizace jsou formální shodou velmi provázané. Vždy je ale zajímavé zkoumat, jak se stejný tvar mění, je-li zpracován graficky na ploše nebo naopak plasticky v různých materiálech a ještě v různých velikostech. Je-li charakteristickým rysem směřování Moniky Immrové abstrahování čistého tvaru, pak další rysem je zevrubné zkoumání jeho výtvarných možností. Proto také díla řadí do sérií. Autorka se nebrání jisté konkretizací tvarových motivů, ačkoliv vždy zůstává jen u obecného názvosloví. Shledáváme se jak s figurativními díly, jako jsou Hlavy, Pýthie, Dva či Madony, stejně jako s předmětnými analogiemi. V grafikách jsou to zátiší a nádoby nebo konstrukce, v plastických objektech zase květiny a postavy. Ostrovská přehlídka je pro Moniku Immrovou poučným zastavením v tvůrčím procesu. Není v něm však nic ukončeno a definitivně vyřčeno. Brány tvořivosti autorky jsou doširoka otevřené.

Výstava se koná díky podpoře Ministerstva kultury ČR. Je k ní vydán barevný katalog.

Letohrádek Ostrov:

Letohrádek Ostrov:

Danuše Nožičková - Výběr z tvorby

23.4. - 5.7.2009

Retrospektivní výstava obrazů, kreseb a grafiky předčasně zesnulé regionální autorky (1949 – 2007), která se věnovala také textilnímu designu, představí její tvorbu realistického zaměření a energického malířského rukopisu.

Danuše Nožičková prožila v Karlových Varech třicet jeden rok. Přestěhovala se do lázeňského města v roce 1976 po ukončení studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v letech 1968 – 1974, kde navštěvovala ateliér oděvního výtvarnictví. Studium zakončila diplomovou prací na téma těhotenské módy.Převážná část její tvorby v letech 1975 – 1990 byla spojena právě s módou, módními kreacemi a návrhy, které uplatňovala zprvu jako návrhářka podniku Pragomóda. Její doménou se staly kresby pro časopis Žena a móda, který jako jediný v tehdejším Československu, poskytoval informace o dění ve centrech módní tvorby v Evropě a propagoval  estetický oděvní vkus. Danuše Nožičkova vytvořila bezpočet kresebných návrhů, jimiž inspirovala a podněcovala zájem o módu především u ženského publika. Její kresebný styl byl suverénní, dynamický. Zaznamenávala jím ženské figury nikoliv staticky, ale v elegantních pózách, kterým však byl vlastní přirozený půvab a v oděvech, které byly krásné v celku i detailech. Její renomé v pražských návrhářských kruzích rostlo a záhy začala spolupracovat s Centrotextem, exportní organizací, a redakcemi magazínu Co vás zajímá a zahraniční revuí For You, která v pěti světových jazycích propagovala tehdejší československý stát a zejména jeho kulturní dědictví a soudobé užité umění.Ani v Karlových Varech nezapomněla na uplatňování módy v každodenním životě. Elegantní a svižné módní kresby D. Nožičkové nalézali čtenáři každý měsíc v Lázeňském časopisu, určeném nejenom pro domácí obyvatele města, ale především pro lázeňské tuzemské a zahraniční hosty. Vyvrcholením jejího návrhářského umění se stala kostýmní výprava několika inscenací pro Divadlo V. Nezvala v Karlových Varech.Připravená výstava je první soubornou přehlídkou díla Danuše Nožičkové.  Dokumentuje linii prací autorky v oboru oděvního designu a také tu část její tvorby malířské, kterou zcela navázala na rodinnou tradici. Její otec Karel Stehlík byl věhlasný malíř jihočeské krajiny; malířem byl i její strýc, grafikem a malířem bratr Ctirad Stehlík. Také obě sestry se zabývají výtvarnou činností. Jakkoliv si Danuše Nožičková vytvořila v kresbách svůj moderní, lehký a elegantní styl, v malbách zůstávala věrná tradičnímu realistickému zpodobnění krajiny a přírody. Nicméně i v práci se štětcem dominovalo sugestivní podání z “první ruky”, bez přípravných studií, vervní a energické. Nejraději malovala přímo v krajině, na břehu řek, před panoramatem hor či venkovských stavení. Obdobně vznikaly také její záznamy z cest po exotických krajinách. V ateliéru malovala také květinová zátiší. Umění předčasně zesnulé Danuše Nožičkové si našlo své četné obdivovatele doma i v Německu.

Letohrádek Ostrov:

Zdeňce Čepelákové

23.4. - 5.7.2009

Výstava představí osmnáct kresebných a grafických děl regionálních autorů, která vznikla k osmdesátiletému jubileu dlouholeté kurátorky pobočky karlovarské galerie Mgr. Zdeňky Čepelákové.

Výstava prezentuje soubor děl devatenácti umělců působících v karlovarském regionu. S myšlenkou vytvoření dárkového konvolutu k osmdesátým narozeninám Mgr. Zdeňky Čepelákové přišel Ing. Milan Humplík, karlovarský sběratel. Rychlá odezva autorů ukázala především vřelý a přátelský vztah k dlouholeté kurátorce pobočky karlovarské galerie. Různorodý soubor obsahuje grafické listy, kresby a fotografie v jednotné velikosti A3. Zastoupena jsou díla spjatá se skutečností, například kresebná studie gesta rukou Jiřího Kožíška či poetická a vtipná představa Milovnice umění od Dalibora Nesnídala. Ozvuky krajiny a přírodních fragmentů se objevují v listech Václava Balšána, Petra Strnada a Eduarda Milky. Vystavená abstraktní tvorba se pohybuje v mnoha polohách: intimní a světelné (Lenka Březinová), lyrické, inspirované hudbou (Oldřich Lípa), expresivní (Jan Samec) nebo geometrické (Ladislav Švarc). Na poli fotografickém rozehrává Bořivoj Hořínek iluzivní hru s perspektivou, Stanislav Kožený věnoval působivý portrét Zdeňky Čepelákové a fotografii z obsáhlého cyklu Z českého venkova. Sbírku děl obohacují reliéfy Pavla Knapka a Václava Hakla. Prezentováno je též dárkové pouzdro souboru z rukou uměleckého knihaře Jana Soboty.Výstava je doplněna o ukázky menších grafických listů a kreseb z konvolutu, který vznikl v roce 1989 z totožných pohnutek – pro radost Zdeňce Čepelákové. Zastoupeni jsou například Adriena Šimotová, Vladimír Preclík nebo sestry Jitka a Květa Válovy.Galerie umění Karlovy Vary – její ostrovská pobočka se již celá desetiletí systematicky věnuje mapování regionální tvorby. V roce 1977 vznikla v Letohrádku samostatná sbírka regionálního umění a je zde též uložen a aktualizován archiv regionálních autorů. Podíl na velké řadě monografických i skupinových výstav tohoto zaměření má právě Zdeňka Čepeláková.

Galerie umění Karlovy Vary ...ze sbírky

17.3. - 26.4.2009

V rámci prezentace sbírkových děl z nové obrazové publikace bude připravena zcela nová podoba stálé expozice Českého umění 20. století - v jarních měsících rozšířená do všech sálů galerie. Expozice představí díla klasiků českého moderního umění 20. století – např. A.Slavíček, J.Schikaneder, J.Preisler, J.Trampota, J.Zrzavý, B.Kubišta, J.Čapek, E.Filla, J.Šíma, K.Lhoták, M.Medek,  V.Janoušková, J.Válová, Z.Sýkora, J.Róna, aj.

Václav Benda - Multifocus

15.1. - 1.3.2009

Retrospektivní výstava libereckého malíře představí převážně figurální žánr s výrazně expresivním až sarkastickým laděním, občas s prvky nostalgie nebo úzkosti.

Aleš Lamr - vsobě

13.11.2008 - 11.1.2009

Bilanční výstava významného českého autora představí monumentální obrazy a objekty naplněné duchovním poselstvím, které charakterizuje abstraktní projev, hravost a především nespoutaný gejzír barev.

VaryArt 2008

9.10.- 12.10.2008

Projekt v rámci Lázeňského festivalu Karlovy Vary v otevřených přístupných interiérech karlovarských kolonád.

V letošním roce se koná již 5. ročník Lázeňského FESTIVALU KARLOVY VARY. Při jubilejním ročníku je program této přehlídky obohacen o uměleckou prezentaci VARYART 2008, jež rozšiřuje festivalové dění o nový výtvarný rozměr. V rámci Lázeňského festivalu jsou vybraní autoři zastoupeni prostřednictvím svých děl na výstavách ve veřejném prostoru, přímo uvnitř karlovarských otevřených kolonád. Jejich díla tak jsou přístupná návštěvníkům festivalu i široké veřejnosti po celou dobu festivalu. V určených dnech a časově vymezených etapách festivalu tvoří umělci přímo na místě v zastřešené kolonádě. V prostoru tohoto flexibilního open air ateliéru a galerie zároveň je také zázemí pro prezentaci vystavujících a tvořících autorů, jež slouží i pro komunikaci mezi umělci a návštěvníky lázeňského festivalu i Karlových Varů. Kromě tvořících umělců jsou na místě také katalogy jejich tvorby, stejně jako katalogy Galerie umění Karlovy Vary a jiné publikace reprezentující město a jeho výtvarnou scénu. Organizátoři si kladou za cíl tímto obohacujícím krokem rozšířit prezentaci lázeňského prostoru a fenoménu lázeňství a zároveň založit novou tradici - představit Karlovy Vary jako moderní kulturní město s uměleckým potenciálem - která bude přítomna při každém dalším ročníku Lázeňského festivalu Karlovy Vary.

Workshopa výstava v Tržní kolonádě

Výstava sochaře Ivana Tlustého v Sadové kolonádě

Letohrádek Ostrov:

Mezi námi / grafický design - zdroj dorozumění

18.9.- 2.11.2008

Projekt zahrne tvorbu významných designérů působících v karlovarském regionu – jednotlivce /František  Steker, Jan Pelc/, zástupce o. s. ProTebe /Tereza Bredlerová, Jiří Hanek/ a také nadějné studenty tohoto oboru z Prahy a Ústí nad Labem.

Výstava prezentuje tvorbu osmi designérů spojených s karlovarským regionem. Představuje obor, který zde zažívá zajímavý dynamický rozvoj. Výstava také zaznamenává proměny forem grafického designu a nástup nových technologií. Grafický design je „uměním komunikace obrazem a písmem“ všedního i svátečního dne, s nímž se setkáváme denně na ulici, v reklamě a obchodních tiskovinách, v knihách a publikacích, v televizi, ve firemní identitě, na internetové síti…Časový rámec výstavy je vymezen počátkem 70. let 20. století až rokem 2008. Velmi důležitý mezník tvoří  zavedení studijního oboru grafického designu na Střední průmyslové škole keramické v Karlových Varech v roce 1996. Systemizovaná výuka, na níž se podíleli J. Pelc a F. Steker, nastartovala růst zájmu o grafický design. Objevili se talentovaní studenti, prohlubující si znalosti dalším vysokoškolským studiem v Ústí nad Labem a na zahraničních stážích, kteří se posléze vrátili zpět do Karlových Varů nebo alespoň s regionálními klienty spolupracují. Patří mezi ně Tereza Bredlerová (1975), Pavel Frič (1978), Jiří Hanek (1981). Ještě mladší autorskou generační vrstvu na výstavě zastupuje Martin Bušek (1984), Radek Medal (1983) a Martin Vácha (1986), nyní studující na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Rozvrh výstavy vychází z autorských kolekcí a také z časové posloupnosti. Výstavu uvádějí grafické návrhy plakátů Jana Pelce a Františka Stekera. Vzhledem k tomu, že designérská činnost J. Pelce a F. Stekera  se počítá již na tři desítky let, je prezentován nepatrný zlomek jejich užitých děl. J. Pelc spolupracoval s Divadlem Vítězslava Nezvala a také s Galerií umění v Karlových Varech, pro které v 80. letech vytvořil celou řadu plakátů. Po odchodu do Německa spolupracoval s náročnou klientelou, aby po svém návratu v polovině 90. let rozpracoval designérské postupy do velmi promyšleného, logického a nezaměnitelného konceptu. Výstavě dominují jeho plakáty k jazzovému festivalu v Karlových Varech. Z mnoha designérských zadání F. Stekera  spatří návštěvník mimo jiné ukázku jednotného vizuálního stylu pro Letohrádek Ostrov, počínaje typickou značkou – logotypem, přes pozvánky a plakáty až po katalogy. Čistý minimalizovaný a kultivovaný styl F. Stekera vyniká zejména v grafickém ztvárnění propagačních  materiálů pro chebskou galerii, jejichž řešení  se věnuje patnáct let. Pedagogické působení na Ústavu umění a designu při Zpč. univerzitě v Plzni mu přineslo mnoho grafických úkolů.V dalším výstavním sledu se představuje občanské sdružení PROTEBELIVE, které se na scéně výtvarného života rasantně a působivě etabluje od roku 2005. Zatímco se svých mnohočetných veřejných aktivitách vystupuje graficky jednotně, tady poznáváme jednotlivé osobnosti sdružení – především Terezu Bredlerovou, která je autorkou originálního vizuálního stylu této výstavy. Kromě dalších jsou její růžové plakáty Chci ho! velmi otevřeně útočné, avšak v textových anotacích představují velmi citlivou sondu do současného společenského postavení žen, rodiny a dětí. Dalším členem sdružení je Jiří Hanek a  Pavel Frič. Také oni dva mimo jiné vytvořili tzv. ideové plakáty a další tiskoviny k výstavám v galerii a zaručeně návštěvníka ponouknou ke srovnání s díly svých učitelů J. Pelce a F. Stekera. Rozptyl jejich sdružení PROTEBELIVE je velmi bohatý a strukturovaný. Linie veřejných výstavních kampaní, do které zapojili studenty Střední průmyslové školy keramické vyvrcholila letos otevřením Galerie SUPERMARKET, ve které zmiňovaní grafici naplňují představy o velmi živém, aktivním a dynamicky strukturovaném pojetí soudobého grafického designu. Zatímco tito tři designéři rozvíjejí vlastní tvůrčí styl, Martin Bušek, Radek Medal a Martin Vácha svoji grafickou totožnost zatím formují. Nicméně se na výstavě originálně představují virtuálními počítačovým programem, v němž s naprostou lehkostí realizují své designérské vize.K výstavě je připravena celá škála propagačních a vzdělávacích materiálů včetně internetových stránek – www.mezinami.net.Dne 14. 10. 2008 se v 18 hodin uskuteční přednáška Jana Pelce na téma Tři podoby současného světového plakátu a 30. 10. od 10 do 13 hodin proběhne workshop pro studenty středních škol pod vedením grafických designérů Jiřího Hanka a Terezy Bredlerové.Výstavu téhož dne završí v 18 hodin přátelské setkání veřejnosti s autory.  

VARY(i)ACE

12.9.- 2.11.2008

Výstava pořádána v rámci oslav 650. výročí založení města zahrne současnou výtvarnou tvorbu více než desítky autorů z Karlovarska.

Galerie umění v Karlových Varech výstavou VARY(I)ACE zahajuje dlouhodobý výstavní projekt, v němž hodlá každý rok představit jednu ze zajímavých etap výtvarného života regionu. Samotný název VARY(I)ACE je dostatečně  výrazově bohatý na to, aby sjednotil tvorbu mnoha karlovarských umělců a jejich souputníků z Ostrova, Chodova, Sokolova, Mariánských Lázní, Chebu a ostatních míst celého regionu. Projekt má rovněž za cíl poukázat na již nezpochybnitelné hodnoty zdejší výtvarné scény; chystá se např. přehlídka figurální a figurativní tvorby výtvarníků Karlovarska, chce se věnovat také tvorbě  nežijících umělců. Pozornost si zaslouží také díla a osudy umělců, kteří emigrovali, ale vztah k tomuto kraji nadále udržují a obnovují. Ve své podstatě jsou však VARY(I)ACE zaměřeny do budoucnosti. Budou se věnovat novým osobnostem, zaznamenají zajímavé formální posuny a přesahy v jednotlivých uměleckých oblastech. Pro první pilotní výstavu byla vybrána díla 14 autorů z nejsilnější generační vrstvy karlovarském regionu, a to z tvorby středního pokolení umělců. Jsou to výtvarníci, kteří se velmi aktivně po dvacet let podílejí na utváření regionálního výtvarného života na půdě dvou uměleckých seskupení – Karlovarské oblasti Unie výtvarných umělců a Krajské umělecké asociace KV ´95 v mnoha regionálních i zahraničních výstavních projektech. Jsou to umělci, kteří již svou tvorbou překonali „jakýsi místní kolorit“ a jejich tvorba je souměřitelná s jevy v českém soudobém umění. Ve spektru zachycených výtvarných projevů se diváci setkají s malbou v tvorbě např. V. Divišové (1954), V. Balšána (1949) či F. Tumpacha (1950) anebo J. Samce (1955), či s typickým pro tento region materiálem, porcelánem, v dílech nejrůznějšího vyznění P. Knapka (1951), L. Švarce (1933), M. Neuberta (1941) nebo J. Kožíška (1955). Také kresba je výtvarným oborem, kterému se výtvarníci věnují celoživotně, jak je patrné v dílech J. Juna (1942), L. Březinové (1956) a v pastelech J. Pelce (1949). Konceptuální východisko zvolil pro prezentaci barevných fotografií B. Hořínek (1948) a F. Steker (1949), který je současně autorem grafického ztvárnění názvu výstavy a také všech doprovodných tiskovin. Sochař I. Tlustý vystavuje monumentální objekt ze kmene javoru. Pokud bychom měli charakterizovat obsahové a tvarové směřování vystavujících umělců, patrně nejvýraznějšími by se staly dvě tendence – expresivní, (co do výkladu životních situací dnešního člověka a zejména stavu přírody) – a geometrizující, (s níž se jednotliví autoři snaží vnést do dnešního chaotického světa jakýsi řád, byť jen výtvarný).Dva katalogy k výstavě obsahují shrnující texty: první, od ředitele Galerie Města Plzně Václava Maliny, se soustřeďuje na pohled na současnou karlovarskou výtvarnou scénu v souvislostech „zvnějšku“, další studie od místních historiček umění Zdenky Čepelákové a Boženy Vachudové zohledňují fakta, události a dění „uvnitř regionu“ od roku 1987 do současnosti.Výstava je doplněna fotografickými portréty vystavujících umělců od karlovarského fotografa Stanislava Koženého.

Armin Mueller - Stahl / Menschenbilder

5.7.- 7.9.2008 / prodlouženo do 21.9.2008 /

Známý hollywoodský herec /např. Hrací skříňka, Jakub lhář, Záře, Východní přísliby/ prezentuje v rámci 43. mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary svou malbu, kresbu a grafiku inspirovanou nejen filmem.

Exkluzivní akcí pořádanou v rámci doprovodných akcí 43. ročníku MFF je výstava Armina Mueller-Stahla, filmového a televizního herce, který se představuje v Čechách poprvé jako výtvarný umělec. Už z jeho stručného životopisu je zřejmé, že múz, které ho políbily, je mnoho. Od roku 1949 studoval na berlínské konzervatoři hru na housle, posléze (1951) přibral i studium herectví a od začátku padesátých let také začal malovat. Po skončení studia v roce 1953 nastoupil do berlínského divadla Volksbühne a koncem padesátých let se uplatnil jako herec nejen v divadle, ale i v tehdejší východoněmecké televizi a filmu. Příležitostně k tomu píše písně, scénáře, vzpomínky na natáčení a především romány - první publikuje v roce 1980, rok poté, co opustil NDR. Pro tuto mimořádnou uměleckou osobnost je múzický rudiment příznačný ve všech oblastech jeho tvůrčího úsilí, vyzrálost výtvarného projevu, exaltovaný malířský rukopis, suverénní kresebná zkratka i dokonalé zvládnutí grafických technik, to vše je důkazem mimořádného nadání a mnohaletého intenzivního zaujetí i v oblasti výtvarného umění. Od roku 2000 vystavoval především v rodném Německu, ale i ve Spojených státech amerických a v Itálii. Soubor vystavený v Galerii umění Karlovy Vary má charakter průřezové výstavy, představující hlavně malířův oblíbený figurální žánr (k tomu odkazuje i název výstavy Menschenbilder - jednoduše přeložený jako „Obrazy lidí“, resp. „Lidské obrazy“, ale v kontextu tvorby je můžeme chápat spíše jako „Scény ze života“).  Portréty a figurální kompozice v klasickém slova smyslu však u něj nahrazují „inscenované“ situace, známé z divadelního a filmového světa. Nejedná se o reálné záznamy „z natáčení“, malíř fabuluje po svém, tvůrčím způsobem zpracovává letité divadelní i filmové zkušenosti a k některým tématům (Urfaust, Hamlet) se opakovaně vrací. I v portrétech velikánů světové hudby, ať už klasické, jazzové či rockové (Antonín Dvořák, Petr Iljič Čajkovskij, Joe Cocker), se nezapře jeho hudební erudice, kdy zpracováním portrétu posune hranici reálné podoby směrem k imaginární vizi vyjadřující vlastní subjektivní interpretaci hudebního díla zobrazených skladatelů či hudebníků. Krajinná tématika je v karlovarské expozici zastoupena sice menším počtem děl (např. Diptych: Lübeck), ale jednoznačně nás přesvědčí o zvládnutí i těchto motivů, jež jsou většinou malovány volnějším rukopisem, s expresívní naléhavostí a koloristickou suverenitou.Hlavní kolekce dvaceti pěti obrazů středních a větších formátů je doplněna více než stovkou kombinovaných technik, kreseb, skic a grafických listů, zobrazujících identická témata z malby. Bohatství  malířových tvůrčích okruhů, výrazových prostředků i technik přináší i hluboké lidské poselství, které tento multitalentovaný umělec umí sdělil svými výtvarnými díly podobně jako je vyjadřuje divadelními a filmovými rolemi.Velkorysý výstavní soubor připravila Galerie umění Karlovy Vary ve spolupráci s Kunsthausem Lübeck a v rámci česko-německého projektu "Společně - Miteinander".

La Strada

26.6. - 31.8.2008

Výstava prezentuje mezinárodní projekt finských, kanadských a českých umělců, akceptujících netradiční prostředky na pomezí fotografie, filmu, videa, divadla a výtvarného umění.

Mezinárodní výstavní projekt, který připravila finská kurátorka a umělkyně Kirsimaria  E. Törönen-Ripatti a opatřila podtitulem "putování současným uměním", představuje v Karlových Varech nezvyklou prezentaci aktuálního výtvarného umění. Neobvyklou nejen použitými vyjadřovacími prostředky, ale i zastoupením autorů. Erla Haralsdottir, původem z Islandu, žije v Berlíně, Janne Laine z Finska, Monique Mees, Kanaďanka, jež studovala v Německu, Čech Jan Pohribný, pedagogicky působící ve Finsku, Christoph Runne, Němec, žijící dlouhodobě v kanadském Vancouveru, Finka Ritva-Lisa Virtanen. Tuto šestici autorů vybrala výše zmíněná kurátorka a zároveň participující umělkyně Kirsimaria E. Törönen Ripatti a doplnila o česko-finské nonverbální divadlo Krepsko a uměleckou dvojicí Bee Fellows.Výběr autorů i vyjadřovacích prostředků nelze jednoznačně definovat. Použitá média i  individuální výpovědi jsou rozdílné, nicméně obecně spojujícím prvkem je naléhavost uměleckých sdělení a odmítnutí "vyšlapaných" pohodlných cest, resp. zavedených formálních prostředků. Umělci se vyjadřují prostřednictvím fotografií  různých formátů, černobílých (Janne Laine, Monique Mees), počítačově upravených (Jan Pohribný) i kombinovaných s dalšími prvky a technikami (Erla Haralsdottir), používají videa (Bee Felows), vytvářejí  videoinstalace s projekcemi přímými, zpětnými, prizmatickými a  reflexními (Christoph Runne), případně doplněné o hudbu a objekty s reáliemi (Monique Mees). Reminiscence na jízdy autem v dětství najdeme v úsměvně laskavých asamblážích  parafrázovaných automobilových značek „Škodadada a Hondadada“ (Ritva-Lisa Virtanen) a obdobně ze vzpomínek na dětství strávené na Blízkém východě vychází ornamentální rukopis negativních linií v kovových reliéfech cyklu Medina (Kirsimaria E. Törönen-Ripatti). Zúčastněným umělcům však  nejde o vnější efekty atraktivních technik a lacinou aktuálnost současných témat, hledají intenzivně svůj osobní vztah k současné civilizované a přitom „netečné“ společnosti a tomu odpovídají i vyhraněné postoje, umělecké prostředky a osobní sdělení. La Strada je nekonvenční výstava, která v sobě skrývá nejen mnohá formální překvapení, ale i hlubší humanistická poselství. 

Letohrádek Ostrov:

Anna Vančátová - V barvě

20.6.- 7.9.2008

Malby a kresby představí autorku, malířku a pedagožku, jejíž tvorba se pohybuje v expresivní abstrahované rovině.

Malířka Anna Vančátová se narodila 10. února 1949 v Žatci. V letech 1968 až 1973 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze u doc. Zdeňka Sýkory. Žije a tvoří v Dobříši, kde vyučuje výtvarnou výchovu na Základní umělecké škole a Gymnáziu. Od roku 1973 až do současnosti připravila třicet samostatných výstav jak v Čechách, tak v zahraničí, v Německu, Francii, Kanadě a Anglii. Účastnila se také mnoha společných výstav.Výstava tří desítek obrazů Anny Vančátové nese název V barvě. Stejně tak by výstavu bylo možné nazvat V expresi nebo V barevné kresbě. Všechny přídomky vysvětlují základní rysy současné tvorby autorky podobně jako název V labyrintu současného života, neboť obsahově si Anna Vančátová bere inspiraci z každodenních životních situací doma, v práci, ve městě, kde žije, také však ze vzpomínek na dětství nebo ze zážitků z cest, z krajiny, ve které pobývá. Její obrazy vznikají spontánně, jakoby z jednoho popudu. Autorka se netají tím, že malbou „nefilozofuje“, zato však barevně postihuje tresť jedinečného okamžiku, kdy se výtvarné formy propojují v barevné dynamice, v hektické směsi barevných skvrn, ploch a barevné kresby. Současná podoba vystavených obrazů, vzniklých v rozmezí let 2001 – 2008, vyrostla původně z koloristické tradice francouzského původu, z poučení malbou mistrů Cezanna a Matisse, přetavena školní průpravou v ateliéru významného českého malíře Z. Sýkory. Věkem i tvorbou patří Anna Vančátová k nepřehlédnutelné střední generaci tvůrců, nejlépe charakterizované vystoupením uměleckého seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Rukopis jejích obrazů je velmi energický, pádný, a přitom velice různorodý. Stavba kompozic jednotlivých maleb je aktivně dynamická; plochy čistých nelomených barev střídají místa valérově zjemnělá. Do toho se mísí kresebná barevná linka až karikaturního vyznění. Z kadlubu výtvarných prostředků pramení mnohovrstevnatost  sdělení autorky. Ještě jeden rys je patrný v obrazech A. Vančátové. Plně je prostupuje ženská zaujatost a vnímavost k lidskému chování, ať už jsou to děti, které učí, přátelé a blízcí nebo bezejmenní představitelé současného života. Osobní emocionální vřelost však leckdy ve svých dílech okořeňuje karikaturní nadsázkou, kdy figury ztvárňuje pomocí dětské kresby.

Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Letohrádek Ostrov:

Heinrich Johann Vogeler - Sen a skutečnost

20.6.- 7.9.2008

Výstava ze sbírek galerie prezentující soubor ranné grafické tvorby německého malíře, grafika a ilustrátora, v letech 1894–1907 člena severoněmecké umělecké kolonie Worpswede a představitele německé Jugendstill.

Soubor grafických listů Heinricha Vogelera  (1872-1942), představuje Galerie umění Karlovy Vary  v rámci prezentace vlastních sbírek poprvé. Jde o součást velkého, různorodého fondu, který vznikl po roce 1945 shromážděním různých karlovarských veřejných i soukromých sbírek, postupně utříděný a zařazený do sbírek karlovarského muzea a galerie. Henirich Vogeler se narodil v Brémách a po studiu na akademii výtvarných umění v Düsseldorfu se roku 1894 připojil k severoněmecké umělecké kolonii ve Worpswede. Zakoupil a upravil tam vlastní sídlo – Barkenhoff (Březový dvůr), pozdější centrum skupiny malířů, především krajinářů, k níž patřili Fritz Mackensen, Otto Modersohn a později i jeho manželka malířka Paula Becker-Modersohn, Fritz Overbeck a Hans am Ende. Zde se také oženil s Marthou Schröder, která splňovala jeho dávnou představu ideální ženy. V současné době je Barkenhoff ve Worpswede autorovým muzeem s archivem a sbírkami jeho tvorby.Soubor dvaatřiceti volných grafických listů z let 1894-1918 a deseti zapůjčených knižních značek představuje první etapu Vogelerovy tvorby, orientované především na grafický projev. Jím se také Heinrich Vogeler zařadil mezi nejvýznamnější představitele německého Jugendstilu, obdoby naší secesní tvorby. V tomto období, končícím první světovou válkou, vznikla dlouhá řada poetických, často pohádkově motivovaných grafických kompozic, především v technice leptu a akvatinty. Autor v nich uskutečňoval své představy o ideálním způsobu života, harmonickém soužití člověka s přírodou a vesmírem v trvajícím ovzduší přátelství a lásky. Po formální stránce se zde spojovaly prvky realistické i symbolistní s maximálně vyvinutým smyslem pro ornament – typické pro tvorbu z přelomu 19. a 20. století. Vždycky však zde šlo o vyjádření hluboce prožívaných pocitů a vztahů. Název výstavy – Sen a skutečnost – nevypovídá ovšem jen o umělecké stránce této tvorby, ale také o nemožnosti realizovat trvale ideální představy o všeobecné harmonii, o tragickém střetání snu a skutečnosti, jak ukázaly další autorovy osudy a četná zklamání. Vystavený soubor uzavírá list Zjevení Janovo, který svým expresívním pojetím svědčí již o krutých zkušenostech ze světové války a předznamenává další etapu Vogelerovy tvorby. Postupně dal své umění, často i k jeho škodě, a také všechen svůj majetek zcela do služeb sociálního hnutí. Toto bezmezné odhodlání pak vyvrcholilo přesídlením do Sovětského svazu v roce 1931. Po vypuknutí druhé světové války byl Heinrich Vogeler evakuován do Kazachstánu, kde zcela vysílen a bez prostředků zemřel 14. června 1942. Vystavený soubor více než poloviny Vogelerovy grafické tvorby svědčí tedy jen o začátcích autorovy tvorby, která, stejně jako jeho životní osudy, měla teprve projít dramatickými zvraty, jak je přinášela první polovina dvacátého století. Vzhledem k hlubokému prožitku i mistrovskému zvládnutí grafického projevu představuje však i dokonalou charakteristiku  německého jugendstilu z přelomu 19. a 20. století.

Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

ARTinART

19.5.- 22.6.2008

Mezinárodní výtvarný workshop

Alice Hilmarová, Praha / Eva Humlová, Praha / Lenka Malíská, Hory / Silvie Milková, Karlovy Vary, Jakub Švéda, Praha / Vladimír Véla, Turnov / Daniel Bischoff, Nürnberg / Marieta Chirulescu, Nürnberg / Andrea Sohler, Nürnberg / Florián Tuercke, Nürnberg /Peter Wendl, Fürth / Ladislav Zajac, Nürnberg /

Česko-německý workshop pro mladé umĕlce a umĕlkynĕ ARTinART se koná v karlovarské galerii umění vůbec poprvé a to v rámci projektu „SPOLEČNĚ - MITEINANDER“. Pořádající instituce Galerie umění Karlovy Vary ve spolupráci s Uměleckým spolkem Horní Franky Selb nabídla začínajícím výtvarníkům možnost konfrontovat soudobé výrazové prostředky s klasickými díly českého umění dvacátého století, která jsou prezentována ve stálé expozici karlovarské galerie umění. Vybraní umělci dostali jedinečnou příležitost v bezprostředním kontaktu s klasickými obrazy a sochami na ně reagovat zcela originální formou, technikou či umístěním. Výsledky týdenního workshopu jsou vystaveny v prostorách stálé expozice galerie a představí obdivovatelům děl moderního českého výtvarného umění jejich možná nečekané, ale vždy umělecky svébytné interpretace.

Projekt je realizován za podpory Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český fond umění.

Léta čtyřicátá a padesátá

5.5.- 22.6.2008

Reprezentativní výběr obrazů, soch a plastik ze 40. a 50. let 20. století z Galerie Zlatá husa v Praze.

Galerie Zlatá husa podruhé v krátké době hostuje v Karlových Varech. Záměrem obou institucí je postupně představit bohatý fond českého výtvarného umění jedné z nejrozsáhlejších soukromých sbírek v Čechách. Při první příležitosti jsme sáhli do let šedesátých, která se stala impulsem k postupnému růstu celé sbírky a nyní vstupujeme do období, jež této rozmanité a intenzivní umělecké éře předcházelo.Období, které patřilo v minulém století k nejtemnějším, kdy válka  a tvrdá stalinská totalita byla přerušena jen krátkým pokusem o návrat k demokracii, částečně zahrnovaly i některé dřívější i nedávné výstavní projekty, jako Ohniska Znovuzrození či Skupina 42 pořádané Galerií hl. města Prahy. V konfrontaci s nimi je zajímavé, jak tuto periodu reflektuje soukromá kolekce. Sbírku Galerie Zlatá husa založil PhDr. Vladimír Železný kolem roku 1997. Devadesátá léta nabízela na aukcích i mimo ně řadu restituovaných obrazů. Narůstající pohyb na trhu přinesl i mnoho vynikajících nabídek nejen z období klasické moderny a z let šedesátých, která jsou páteří sbírky. Drobné, leč stále častější akvizice začaly vyplňovat i onu mezeru 40. a 50. let. I když  toto období zprvu nebylo konstrukčním pilířem sbírky, vyprofilovalo se díky nabídkám, které nešlo odmítnout, v plnohodnotnou součást a definitivně tak vznikl ucelený konvolut  pevněji ohraničený lety 1908 – 1972. V podání soukromého sběratele je sledované období 1938 – 1958 samozřejmě zcela odlišné od oficiálně budovaných sbírek a obsahuje vedle nepopiratelných skvostů /K. Černý, K.Lhoták, B. Matal, Fr. Gross, M.Medek, L.Fára, V. Hejna, V.Fuka  také řadu překvapivých drobností, které jsou osvěžením v kontextu nesmyslné doby, či naopak jejím dalším potvrzením. Nezávislým pohledem seskupená díla tvoří velice různorodý a názorově široce rozkročený celek, který si ovšem nečiní žádný nárok na úplnost či objektivitu. Přesto je tu přítomno duchovní poselství těchto nepříznivých let, které je v rozporu s krutou každodenní realitou neobyčejně nostalgické /K.Černý/ poeticky hravé /K.Lhoták/ ale i  živelně dramatické /J.Bauch/. Také období padesátých let sebou v neoficiální rovině přináší obdobné kategorie pocitů, v závěru je však cítit určitou odvahu k vzdoru a zvýšenou aktivitu povzbuzující k živému zájmu o předválečný domácí vývoj a aktuální pohyby na západ od našich hranic.

Celé dvacetiletí do značné míry charakterizují temné přízraky přinášející strach, utrpení a bolest. To co surrealisté zpodobňovali jako osudové přízraky, na sklonku třicátých let dostává skutečné obrysy a brutalita světového konfliktu často přesahovala i tuto divokou imaginaci. Válku definitivně ukončilo svržení atomové pumy a o víc než desetiletí se místem nových nadějí pro českou kulturní scénu a pro celou Evropu a svět stalo Expo 57 se svým symbolem Atomiem, kde celá  planeta proklamovala odhodlání využít svůj potenciál k nové prosperitě. Tyto symboly a atmosféru zprostředkovává kolekce, kterou jsme vybrali k této příležitosti /vystaveno je 70 děl českých autorů. /napsala Magdalena Juříková/

Letohrádek Ostrov:

Alena Burešová - Mé druhé já

24.6.- 8.6.2008

Porcelánové plastiky, reliéfy a instalace tachovské keramičky, jejíž díla zdobí exteriéry měst karlovarského regionu. Tvorba dotýkající se lidské komunikace, emocí nebo fascinace přírodní existencí.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Letohrádek Ostrov:

Eduard Milka - Návraty do krajiny

24.6. - 8.6.2008

Grafik a kreslíř žijící v Karlových Varech v autorské kolekci představí své lepty s akvatintou inspirované krajinou a přírodou.

Výstavu obohacuje tvůrčí program pro žáky základních a středních škol. V grafické dílně si účastníci vyzkouší v technice suché jehly ztvárnění motivů z historického města Ostrova i  ze zákoutí zámeckého parku. Samotný autor pak povede víkendovou grafickou dílnu pro dospělé návštěvníky.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Mikuláš a Emila Medkovi - Souvislosti

6.3. - 27.4.2008

Výstava obrazů a kreseb Mikuláše Medka a fotografií Emily Medkové přiblíží intenzivní propojení obou umělců, nepřetržitě probíhající myšlenkový a tvůrčí dialog dvou významných osobností moderního českého umění.

Výstava v karlovarské galerii umění představuje dvě výrazné osobnosti moderního českého umění, které tvořily nejen tvůrčí, ale i partnerskou dvojici. Dvojjedinost Emily a Mikuláše Medkových naplňovala obecný zákon tvůrčí dvojice vyžadující, aby žádná z obou individualit nepodlehla druhé a aby se vzájemně inspirovali. Bytostná sounáležitost a společná výtvarná aktivita doprovázela Medky po celý život a u Emily pokračovala i po smrti Mikuláše. Ona sama jej označila jako „nepřetržitý dlouhodobý dialog a vzájemné ovlivňování a formování“. Tvůrčí dialog byl započat již v roce 1947, kdy se umělci seznámili, pokračoval přes počátek 50. let, kdy oba spolupracovali s Teigeovými a Effenbergerovými surrealisty i surrealistickými sborníky /Znamení zvěrokruhu, Objekty/, a přetrval i v 60. létech, kdy už oba autoři dospěli k nezaměnitelně individuálnímu výrazu obsahovému i formálnímu.Tvůrčí symbióza malíře a fotografky pramenila z hlubokého citového vztahu. Prolínání témat, návraty k nim, vzájemná inspirace, spojitost obsahová nebo formální se u nich objevuje více než často. Mimořádná intenzita silné sounáležitosti je patrná již v nejstarších aranžovaných fotografiích Emily, tehdy oba umělci velmi úzce spolupracovali na vzniku několika fotografických cyklů – námětově i realizačně /např. Stínohry/. Některé motivy z těchto fotografií se pak stávají společnými symboly individuální tvorby a objevují se na známých obrazech Mikulášova surrealistického období /např. oko, vajíčko, ostny, stíny/. Později jsou předmětové a tvarové asociace volnější, někdy předchází fotografie obrazu, jindy naopak. Také na pozdější Mikulášovy abstraktní obrazy navázala Emila tvary a detaily svých fotografií, když nalézala jejich volné paralely např. na oprýskaných zdech, hromadách odpadu, apod. A vzájemná inspirace pokračovala i po smrti Mikuláše, kdy se Emila stále vracela ke společným tématům a vytvářela fotografické analogie starších obrazů.Výstava, kterou začal připravovat nejbližší rodinný přítel PhDr. Antonín Hartmann a kterou po jeho smrti dokončily PhDr. Eva Kosáková Medková /dcera autorů/ a PhDr. Eva Neumannová, prezentuje více než šedesátku obrazů a fotografií dvou mimořádných osobností, z nich každá sama za sebe se nenahraditelně zapsala do kontextu českého výtvarné scény. Výstavní soubor nepředstavuje retrospektivu nebo výběr nejlepších děl, odkrývá však nesmírně zajímavý tvůrčí dialog obou autorů a v tom tkví jeho neobvyklost.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Petr Veselý - Dveře

10.1. - 2.3.2008

Výstava představí obrazy brněnského autora, jehož tvorba je charakterizována hloubkou vnitřních obsahů a barevným i tvarovým minimalismem.

V první výstavě roku 2008 věnuje galerie prostor významnému představiteli soudobého brněnského výtvarného prostředí – Petru Veselému a jeho malbám. Autor se narodil v roce 1953 a po ukončení studia na pražské akademii v letech 1973 – 1979 se vrátil do Brna, kde také pedagogicky působil. V letech 2002 - 2007 vedl Ateliér malby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně; od roku 1995 až dosud je vedoucím oddělení malby na SSUŘ v Brně.Od roku 1981 P. Veselý uspořádal 21 samostatných výstav a účastnil se mnoha společných výstavních projektů. Karlovarská výstava pod názvem Dveře představí třicet obrazů. Nejstarší z nich byly namalovány v letech 1988 - 1989, většina děl pochází z období od roku 2003 – 2007 a řadí se do tří specifických souborů; z prvního cyklu Pokoje/ stropy/ dveře. Druhý okruh, pojmenovaný Mezi nebem a zemí, má spirituální obsah stejně jako obrazy kolekce Poutník, Torzo anděla, Křídlo, Trojice…, Dva trámy. Už v roce 1991 teoretička umění Kaliopi Chamonikola nazvala svůj článek o tvorbě P. Veselého Apoteózou všednosti. Zmiňuje se v něm o vnitřním světě obyčejnosti, který je pohledem autora odkrýván pod povrchem běžných věcí a jevů. Zdůrazňuje, že Petr Veselý volí takový malířský a myšlenkový přístup, kterým všednost bytí okolo nás velebí, produchovňuje a transcendentálně povznáší. Onomu správnému okamžiku uvidění světa, okamžiku setkání s vnitřním poznáním, je v malbě autora přiznávána velká významuplnost. Síla poznání a duchovního prozření je však co do malířského procesu spojena s „odříkáním“, s odříkáním se od detailní kresby, od bohatosti iluzivní malby směrem k velké tvarové redukci na výtvarný vizuální symbol a znak. Aby se dílo stalo svědectvím onoho velkého prožitku, musí podle vnitřního přesvědčení Petra Veselého dojít k velké oproštěnosti, potřebující se zbavit všeho vnějšího, efektního, dekorativního, zdobného, a to až k hranici únosnosti. Svá díla maluje velmi redukovanou  barevnou škálou, v podstatě omezenou na dva základní barevné, téměř protikladné moduly – jednak na stupnice šedí, okrů a bělob a na bolestný a emocionální symbol rudých a červených barev. Odkrývání skrytých významů věcí v našem prostoru bytí se od 80. let 20.st. se stále větší intenzitou vynořuje jako základní linie tvorby Petra Veselého i nyní. Po více jak patnácti letech můžeme proto pojem „apoteózy všednosti“ rozšířit a považovat za platný i v současné době. K výstavě, připravené ve spolupráci s Krajskou galerií ve Zlíně, je vydán barevný katalog.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Andrej Bělocvětov

22.11.2007 - 6.1.2008

Výstava malířského díla neprávem opomíjeného umělce, který svou osobitou cestou překonával inspirační zdroje moderny 20. století i složitost nelehkého osudu.

Malíř Andrej Bělocvětov /1923-1997/, jehož nejednoduchá životní cesta se uzavřela před deseti lety, bývá českou uměleckou kritikou běžně přiřazován k informálnímu proudu a za vrchol jeho tvorby je považováno období šedesátých let, v nichž je zařazen coby autor inspirovaný gestickou malbou Jacksona Pollocka. Karlovarská výstava chce toto zavedené hodnocení relativizovat, a proto výstavní kolekci nedominuje Bělocvětovo "tašistické" období. Vybraný soubor představuje vývoj malířova osobitého výrazu ve všech zásadních etapách více než půl století tvůrčích snah. V zátiší čtyřicátých let  prozrazují střídmá barevnost a čistá skladebnost kompozice umělcovu pokoru v objevování vlastního výraziva, zároveň však sebejistotu a odvahu jít svou cestou. Zvláštní poetičnost vidění reality, připomínající pozdější novou věcnost, vede k svébytné poloze veristického surrealismu. Úderným až dramatickým rukopisem a stále více se uplatňující linií se oprošťuje koncem této dekády od veškeré popisnosti až k téměř abstraktním litým kresbám a obrazům první poloviny let šedesátých. Realitu v nich však úplně neopouští a pozorný divák najde i v těch úplně "nejgestičtějších" prvky viděného světa, fragmenty konkrétna, náznaky zvuků či vyjádření pohybu. Začátkem 70. let se reálnost zobrazeného ještě zvýrazní, kresba je robustní, rukopis postupně míří k expresi, barevnost palety ztěžkne a oblíbená témata (např. Mateřství) získávají někdy až tragickou pointu. Tvarosloví figurální zkratky, lidské i zvířecí, někdy připomene expresívního Pabla Picassa, ale Bělocvětov vždy všechny formální zdroje překonává ve prospěch vlastního svébytného projevu, který se během osmdesátých let vymanil z jakékoli inspirační souvislosti kromě vztahu k vlastnímu osudu umělce a jeho rodiny. Vrcholnou etapu malířovy tvorby tvoří obrazy posledních sedmi let života, kdy s naprostou rukopisnou jistotou maluje kompozice krystalicky čisté, plné pochopení života, velké lásky, ale i něžného smutku. Uzavírají se jimi oblíbené cykly (Ptáci, Tanec mrtvých, Zahradnice, Odchod ad.) a také karlovarská expozice. Výstava padesátky obrazů odkrývá alespoň zčásti obdivuhodnou tvorbu neprávem opomíjeného solitéra.

Výstava se uskutečňuje s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

Artkontakt Karlovy Vary 2007 - TRIALOG

7.11. - 16.12.2007

Non stop přístupná výstava ve výkladcích galerie představí umělecké výsledky mezinárodního workshopu konaného letos v Göteborgu, Hannoveru a Karlových Varech, kterého se zúčastnilo 15 autorů z Německa, Švédska a České republiky.

Osmý ročník mezinárodního výtvarného workshopu  ARTKONTAKT 2007 - TRIALOG, představuje výtvarné aktivity tří měst ze tří evropských národů: švédského Göteborgu, německého Hannoveru a  českých Karlových Varů. Lázeňské město je již tradičním pořadatelským místem a zde také vyvrcholila společná aktivita pětice českých, šesti německých a pěti švédských výtvarných umělců. Začala letos v srpnu česko-švédskou ouverturou v göteborgském Kunstverstadu, v září pokračovala specifickou hannoverskou akcí s názvem "Kunst ist käuflich" (Umění je prodejné) a v listopadu participující umělci společně vystavili výsledky všech tří tvůrčích setkání ve výlohách karlovarské Galerie umění. Avšak narozdíl od loňského workshopu, kdy společným jmenovatelem instalací realizovaných v galerijních výkladcích bylo světlo coby základní formální prvek, není letos takovéto vymezení určeno. Částečně nechtěli organizátoři prosté opakování minulého principu a zároveň chtěli prezentovat i díla vzniklá či započatá ve Švédsku a v Německu (a naplnit tak myšlenku "trialogu"). Výstava Trialog 2007 prezentovaná v rámci mezinárodního výtvarného workshopu  ARTKONTAKT KARLOVY VARY nemá za cíl ukázat jednu základní tendenci či orientaci současné výtvarné kultury ve třech evropských zemích. Poskytuje liberální platformu pro setkání výtvarných individualit a možnost jejich svobodného vyjádření omezeného snad jedině formátem galerijních výkladců. Tato non-stop přístupná prezentace charakterizovaná názorovou pluralitou i stylovou různorodostí vystavených děl bude stejně jako vloni oslovovat i náhodného diváka. Díla Lenky  Malíské, Jana Tichého, Varvary Divišové, Miroslava Párala, Jana Samce /z České republiky/, Vladimíra Stočese, Miy Frankedal, Josefíny Koucké Nerell, Emmy Ströde, Anne Larsson /ze Švédska/, Inge-Rose Lippok, Siegfrieda Neuenhausena, Timma Ulrichse, Jorga Beiera, Christine Beier a Lydie Schönberg /z Německa/ zcela určitě vyvolají široký ohlas publika.

Galerie umění Karlovy Vary:

Druhý pohled

6.10. - 18.11.2007

Grafika a ex libris německy mluvících autorů působících v Čechách v letech 1890-1938  ze sbírek galerie umění a ze sbírky ing. M.Humplíka pořádaná v rámci sjezdu Spolku sběratelů a přátel ex libris.

Výstava grafických listů a užité grafiky – knižních značek exlibris – je ojedinělá z několika důvodů. Především spojuje “velkou” výtvarnou tvorbu v oboru grafického umění s grafickým návrhem exlibris, které je obvykle velmi malých rozměrů. Knižní značka vždy odpovídala  povaze a zájmům jejich objednavatele, a proto nevznikala jen ze samostatného popudu umělce. Na druhé straně exlibris však svědčilo o velké lásce ke knihám, literatuře a vědám a na počátku 20. století se stalo významným sběratelským zájmem. Tvorbě exlibris se věnovalo mnoho umělců a jak ukáže tato výstava, zejména ti, kteří hovořili německy a žili v kosmopolitní Praze přelomu 19. a 20. století, např. Emil Orlik nebo August Brömse či Hugo Steiner-Prag, Georg Jilovsky a Alfred Kubin, ale i v Karlových Varech narození umělci Carl Thiemann či Walther Klemm, Richard Teschner aj.  Jak se jejich kořeny – německé, židovské, ale i české – projevovaly ve výtvarném umění, v grafických listech a drobné užité grafice, představí nejrůznější tématika grafických listů a také typické stylové rozpětí počátku umění 20. století –  od secese a symbolismus, přes realismus až po impresionismus. Ojedinělost výstavního souboru však vyplývá z odlišného životního pocitu, který byl vlastní německým a židovským tvůrcům – Čechy a Praha se pro ně staly místem magickým, plným fantazie, místem zvláštních přízraků, prostorem často neradostným, a přesto uhrančivě krásným, tajemným a vábivým, stejně jako neskonale dramatickým. Osudovost takového bytí nesdíleli pouze výtvarní umělci, stejně vlastní byla i jejich literárním souputníkům – ostatně v této době se zrodila díla Kafkova, Werflova či Maxe Broda a dalších. Z této pociťované “jinakosti” ve specifickém pražském a českém “trojdomí” pramení název výstavy – Druhý pohled, který vysvětluje názorové odlišností výtvarného pojetí německy mluvících výtvarných umělců od jejich českých souputníků.Dalším ojedinělým aspektem výstavy je snaha přiblížit tyto zajímavé, ale dosud jen částečně probádané úseky kulturní vzájemnosti, pozornosti dnešních milovníků umění. Objevná je proto pasáž věnovaná rozvoji knižních značek, kterému se německy mluvící umělci věnovali s  mimořádným nasazením. Kromě děl umělců působících v Praze, jsou do výstavy zahrnuty grafické listy mistrů, kteří se narodili v Karlových Varech a na toto město nikdy nezapomněli. Do výstavního souboru byly zahrnuty tři grafické listy z majetku Židovského muzea v Praze.K výstavě je vydán obsáhlý katalog s mnoha barevnými reprodukcemi v česko-německé jazykové podobě.Výstavu podpořil  Česko německý fond budoucnosti a bude reprizována v únoru a březnu roku 2008 v německém Selbu.

Letohrádek Ostrov:

3 + 1 s výhledem do parku

29.9. - 4.11. 2007

Bořivoj Hořínek - fotografie, instalace, videoprojekce / Pavek Knapek - porcelánové reliéfy, sochy / František Steker – kresby / Pavel Želechovský - interaktivní práce, prostorová intervence, práce na stěně, filmy.

Tři umělci – fotograf Bořivoj Hořínek (1948), sochař Pavel Knapek (1951), grafický designér a kreslíř František Steker (1949) – žijí a tvoří v Ostrově. Od 70. let 20. století se datuje jejich spolupráce s Letohrádkem Ostrov, pobočkou karlovarské galerie. B. Hořínek vystavoval v ostrovské galerii v roce 1983, Pavel Knapek se podílel v roce 1985  na Západočeské keramice a František Steker se představil v létě 2000 a 2001. Účastnili se i jiných zdejších společných výstav. Směrodatnými pro jejich vzájemnou spolupráci byly  tři výstavní projekty, sjednocené ideou konvergence, nebo-li společného směřování, založeného na preferenci geometrického tvarosloví. Každý z nich ho používal v jiném materiálu – v černobílé fotografii B. Hořínek, P. Knapek v technologicky unikátních porcelánových reliéfech a F. Steker v kresbě. Po dvanácti letech, se vrací k myšlence společného tvůrčího setkání a uměleckého propojení. Ve výstavním projektu 3+1 s výhledem do parku. K trojici ostrovských umělců se přidal Pavel Želechovský (1947) z Mnichova, který před svou emigrací do Německa, prožil v Ostrově mládí a uspořádal zde po roce 1989 svoji první českou výstavu.Bořivoj Hořínek  v souboru černobílých fotografií se zabývá problematikou perspektivní zkratky a jejími iluzivními schopnostmi. Uplatňuje ji v tzv. “Záznamech” přírodnin. Seskupuje např. jablka, sněhové koule, dřevěné trámy, ale i kameny a papírové čtverečky do jím oblíbeného čtverce či kruhu - v parku na trávě, na břehu řeky, na staré dřevěné podlaze, na schodech v letohrádku - aby objektivem fotoaparátu postihl jejich vizuální proměnu a výtvarné přepodstatnění. Také Pavel Knapek vsadil na vztah geometrických útvarů. Jednak v reliéfech z bílého  porcelánu, ve kterých využívá jemné optické hry světel a stínů a především rozměrných objektech z gumových duší. Jejich dokonalý kruhový tvar, harmonicky uzavřený, ale znejistělý syrovostí gumového materiálu, přerušuje velkými  konickými nebo válcovitými prstenci z technického porcelánu. Umístěním těchto zvláštních objektů vtahuje P. Knapek velmi aktivně do jejich rádiusu okolní prostor. Atypickým přístupem se  vyznačují výstavní realizace Františka Stekera. Kromě subtilních kreseb na překližce nebo papíru nečekaně umístěných na kamenném ostění balkonů, se věnoval “rohům” výstavních místností. Ve svých zvláštních kresbách naznačil jejich nové vyústění  a orientaci. F. Steker je také autorem katalogu k výstavě. Pavel Želechovský si připravil práce dotýkající se hranic  kolem nás a především našich vnitřních bariér. Vymyslel “ploty”, které zatím dělí naši společnost od evropské. Smysl překonávání překážek naznačuje rovněž sekvencí z filmu Pyšná princezna, kde švec přeskakuje hranici, aby si v Království krále Miroslava mohl svobodně zazpívat. Obdobně i práce “Kam” staví před diváka otázku: Kam dnes směřujeme a jaké jsou korektivy naší cesty.

Miroslav Páral - Dvě cesty

20.9. - 4.11. 2007

Výstava prostorové i plošné tvorby významného českého keramika.

Výstavou Dvě cesty galerie prezentuje více než padesát děl sochaře střední generace Miroslava Párala především v kamenině a bronzu, dále kresby a soubor fotomontáží dokumentující autorův vývoj v posledních patnácti letech. Miroslav Páral se narodil v roce 1955 v Praze, po studiích na keramické škole v Bechyni se věnoval profesi designéra keramické dílny v jihočeských Hrdějovicích, kterou také určitou dobu vedl. Do této rutinní výroby zavedl řadu novátorských myšlenek, jeho invenční rozpětí překračovalo řemeslný grunt, který dokonale zvládl.  Otázky vztahu světla a stínu, objemu a prostoru, vnitřního a vnějšího tvaru řešil koncem 70. let instalacemi užité keramiky. Následné experimenty s výstavními a posléze i keramickými konstrukcemi inspirovanými logikou přírodní stavby znamenají v druhé polovině osmdesátých let odklon od designu keramiky k sochařsko architektonickému uvažování. Hledáním principů a zákonitostí lidského těla, v plastikách točeného, vypjatého a částečně proporčně deformovaného, směřuje Páral k radikální stylizaci jednotlivých figurálních elementů. Sochy získávají černý  povrch, dále už charakteristický. Stereometrické konstrukce jsou utkané z hustého mřížoví keramických válečků. V kamenině to byl projev naprosto ojedinělý nejen pro nezvyklou technologii, ale i svéráznou tektonikou částečně atrofovaných konstrukcí.  V polovině devadesátých let se vrací k lidské postavě. Starověká témata Minotaurů, Atlantů, Karyatid si sochař převypráví po svém, zvířecí hlavy a lidská těla kombinuje bez zábran, veden jen intuicí a touhou po expresívní výpovědi. Koncem devadesátých let se v Páralově tvorbě stále častěji stávají postavy i jejich fragmenty součástí nábytku. Autor kombinuje keramickou hmotu se dřevem, se sklem, kovem. Současně se  zabývá také tématem vyhnání, odsunu, opuštění domova, což se koncentrovalo v sestavě Kufrů  s typickým tvaroslovím čtyřicátých let a s hlubokou emocionální naléhavostí. Po roce 2000 dominuje v jeho tvorbě motiv prstů lidské ruky a především zubů. Sérii porcelánových odlitků v roce 2004 realizoval v porcelánce v Lesově a  téhož roku je v Galerii Thun i představil minimalistickou instalací, později z nich vytvořil cyklus Paměť časoprostoru, který je představen ve výkladcích karlovarské galerie. Současně v kamenině vytváří i větší formáty realizované posléze i v bronzu. Obměňuje jejich podobu – od intaktní čelisti se zdravými zuby až po úplně vypadanou -  především však tomuto rozměru přiděluje funkci umyvadla. Sochaři se však nejedná o pouhý vtipný nápad, tato metafora má pro něj hlubší smysl, jak je zřejmé z následného rozvíjení motivu. Aplikací plastikového odpadu a dalších banálních součástí vodovodního řadu získává stavební komponenty pro instalační alternativy. V Karlových Varech představuje konvolut devíti jednotlivých solitérů. Pocity zvláštní elementární úzkosti navozují i skladby zubních otisků na počítačově upravených fotografiích. V dalších takto manipulovaných "fotomalbách" cituje své některé sochařské realizace v jiném kontextu /Kufr, Svěrák/ a zkoumá možnosti nečekaných vztahů v nově virtuálně vzniklém „předmětovém prostředí“. Vybraná díla pak rámuje do bohatě zdobených zlacených rámů, balancuje na hraně grotesknosti a kýče - se záměrem znejistit divákovi jednoznačnost obrazové výpovědi.

Letohrádek Ostrov:

Ivana Lomová 2003 - 2006

12.7. - 16.9. 2007

Malířsky interpretované fotografie - obrazy běžných situací a vztahů téměř objektivně realisticky pojaté a odhalující skryté obsahy.

Třicet sedm obrazů Ivany Lomové z let 2003 – 2006 představuje tři cykly, vznikající následně po sobě, a to Noc, Čas a Ráj. Na první pohled jakoby odváděly naši pozornost od přítomného světa do jakéhosi ideálního prostoru, do bezčasí. Sugestivní, velmi kultivované a realistické malby však vznikly na základě zcela konkrétních letních zážitků autorky za nočního snění, při pobytu v Anglii v malém přímořském městě nebo v exotické, “rajské” přírodě Itálie a Guatemaly. Okouzlení krásou bujné přírody i zamýšlení se nad lidskou samotou a koncem života jsou mezní polohy, mezi kterými však existuje celá stupnice pozitivních prožitků; o nich vypovídají vystavené obrazy.

Ivana Lomová narozená v roce 1959, vystudovala architekturu a zabývala se ilustracemi dětských knih a animovaným filmem, nakreslila i komiksový seriál pro děti) se od 90. let věnuje pouze malbě. Vytváří srozumitelné a realistické obrazy svých vrstevníků v intimitě domova i v přírodě, (v cyklu Čas pak zobrazuje především seniory) a vždy se zaměřuje na jemné předivo vztahů mezi partnery, láskyplné i obsahující napětí a určitá nedorozumění, přičemž tušíme malířčinu lehce feministickou vyhraněnost. 

Letohrádek Ostrov:

Rozmanitá strohost

21.6. - 16.9. 2007

Geometrie v grafických listech a kresbách 2. poloviny 20. století ve sbírkách galerie.

Na 70 grafických listů a kreseb ukazuje, jak se čeští umělci vyrovnávali s abstraktními směry, které upřednostňovaly geometrické prvky - přímku, kruh, čtverec nebo trojúhelník. Ty kupodivu nabízejí nepřeberné množství výtvarných kombinací a třebaže nevyjadřují přímo lidské pocity a emoce či nezobrazují postavy nebo předměty, umějí velice dobře "uspořádávat svět" tak, že má řád, platí v něm jasná pravidla a vládne harmonie. Takovému způsobu výtvarné tvorby se věnovalo mnoho předních umělců. Na výstavě jsou raná díla Zdeňka Sýkory nebo Vladislava Mirvalda, Miloše Urbáska. Nechabí ani monotypy Radoslava Kratiny, stejně jako kresby - partitury Milana Grygara. Na poněkud jiná - krajinná východiska - poukazují geometrizující kresby Karla Malicha či perforované grafiky Aleny Kučerové. tato díla se vztahovala k výstavám UB 12, Křižovatky, Nové citlivosti a zejména Klubu konkretistů v 60. letech 20. století. Grafické listy Jaroslavy Severové, duchovní pastely Václava Boštíka, akvarely Stanislava Kolíbala nebo kresby Františka Stekera ukazují, jak se proměňovaly "racionální" přístupy v českém umění v průběhu druhé poloviny 20. století. K výstavě je vydaná skládačka s doprovodným textem s vloženým soupisem všech geometrických a konsrtuktivních děl na papíře ze sbírek Galerie umění Karlovy Vary

Antonín Střížek - Cinema

30.6. - 16.9.

Malířské ztvárnění známých filmových scén v provedení významného českého malíře se uskuteční v rámci 42. ročníku Mezinárodního filmového festivalu a bude provázeno výběrem z další tvorby autora.

Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek /*1959, absolvent AVU Praha/ patří ke generaci tzv. postmodernistů, kteří absolvovali akademii na konci 80. let, jen těsně před tím, než se otevřely hranice. Ještě při studiu se účastnil neveřejných výstav a již tehdy pracoval s prvky realistické malby. Byť postmoderna kombinovala vše se vším jak po obsahové tak technické stránce, Antonín Střížek zůstal více než 20 let věrný klasickým závěsným obrazům /a to i dnes, v době razantního nástupu nových médií/. Stejně tak více než 20 let hledá pro své srozumitelné, čitelné a často velkoformátové obrazy obyčejné a zdánlivě banální motivy /věci, děje a místa/. Žánrově v jeho tvorbě převažují zátiší a krajina /především městská/, občas se objevují motivy zvířat a figur. Jeho působivé obrazy jsou jednoduché a prosté, připomínají něco, co jsme důvěrně znali, ztratili či zapomněli, a teď náhodně a rádi objevili. Obrazy poodhrnují tajemství příběhů věcí, vyzařují krásu předmětů a tvarů a přenášejí dál veskrze pozitivní vztah autora k nim. A. Střížek však není jen nostalgickým staromilcem, ukazuje také na nejednoznačnost doby a na proměnu světa v čase. Kromě výběru motivů a témat se však autor stejně pečlivě věnuje malbě jako takové, neustále hledá harmonii barev, způsoby kompozice, kombinace a možnosti práce s barvou. Střížkova zdánlivě neumělá technika malby, jakoby lehce neohrabaný výraz, v sobě skrývají zvláštní tichou harmonii, hloubku výpovědi či tajemství. Pro karlovarskou výstavu si autor v rámci Mezinárodního filmového festivalu kromě retrospektivní přehlídky z obsáhlého malířského díla připravil i zcela nové obrazy z cyklu Cinema inspirované filmovou tvorbou /např. Kachyňovým Uchem nebo Buňuelovým Andaluským psem/. Ve více než čtyřicítce obrazů z let 1989-2007 se Antonín Střížek představuje jako citlivý a stále hledající tvůrce jedinečného světa příběhů skvrn a dotyků barev. Atmosféra zašlé krásy starých lakýrek, křesel či městských zátiší okouzlí všechny vnímavé diváky.

Lawrence Ferlinghetti - Obrazy & básně

31.5. - 29.7. 2007

Výstava propojující obrazové a básnické dílo slavné americké osobnosti V beat generation - básníka, spisovatele, nakladatele, revolucionáře a malíře - připravená ve spolupráci s George Krevsky Gallery San Francisco a Galerií hlavního města Prahy.

Americký básník, spisovatel, nakladatel, majitel knihkupectví, revolucionář a malíř Lawrence Ferlinghetti /*1919/ má opravdu renesanční záběr. Překládá, píše poezii, prózu, divadelní hry, umělecké kritiky, filmové scénáře i eseje, kreslí, maluje, aktivně se věnuje společenskému dění. Pochází z  přistěhovalecké rodiny, za 2.sv. války sloužil v americkém námořnictvu, čímž získal pacifistický a výrazně politicky angažovaný postoj v životě i tvorbě. Po válce pokračoval ve studiích a získal titul magistra umění na Columbia University a doktorát na pařížské Sorbonně. V roce 1953 založil v San Francisku dnes již legendární knihkupectví City Lights Bookstore, jenž o dva roky později začalo vydávat také vlastních knihy - výhradně laciné paperbacky. Ferlinghettiho knihkupectví a vydavatelství více než půlstoletí slouží jako místo schůzek spisovatelů, umělců a intelektuálů. Ferlinghettiho poezie patří neodmyslitelně k hnutí beat generation. Je psána mimořádně zemitým a úderným jazykem, básně jsou originálně vizuálně pojaté, znějí však prostě a nepostrádají smysl pro humor ani stálou aktuálnost vypovídající o odvrácené straně amerického životního stylu /např. sbírky Obrazy zmizelého světa /1955/, Lunapark v hlavě /1958/, Startuji ze San Francisca /1961/, či prozaické texty Ona /1960/, Nefér argumenty života /1963/, Rutiny /1964/, Cesta do Itálie a Francie /1980/. Malbě a kresbě se Lawrence Ferlinghetti věnuje již více než 50 let. Básníkovy výtvarné aktivity byly téměř zcela utajené až do roku 1980, kdy se uskutečnila jeho první velká výstava. Stejně jako nelze Ferlinghettiho-básníka jednoznačně zařadit mezi beatniky, tak i jeho výtvarnou tvorbu lze jen obtížně definovat, nejblíže měl k abstraktním expresionistům. Nezajímá ho forma, ale obsah. Staví se do opozice k většinovému konzumnímu názoru, vybírá transparentní a úderná témata. Jeho výtvarný projev osciluje mezi čistou figurací a emotivně nabitým expresionismem. Svou nejvlastnější polohu našel Ferlinghetti ve specifické formě politicky a především sociálně angažované malby, s častým využitím písma i celých básnických motivů přímo uvnitř obrazu. Přesto, že jeho básnická a malířská tvorba vznikají spíše nezávisle vedle sebe, námětově se obě prolínají: opakujícími se motivy zůstávají láska a sex, sociální, zvláště ženská práva a svobody, útoky na společenský materialismus a americkou, především válečnou, politiku. Výstava představuje přes padesát maleb a kreseb na papíře i několik rozměrných maleb na volném plátně z let 1979 – 2004. Prezentuje L.Ferlinghettiho jako všestranného umělce, soustřeďuje se na jeho méně známé dílo malířské, které doplňuje textovými ukázkami a bohatou biografií. Výstava obsahuje i audiovizuální záznamy, které přibližují Ferlinghettiho charismatickou osobnost i jeho všední život.

Česká krajinomalba /1850 - 1950/

17.5. - 24.6. 2007

Reprezentativní soubor obrazů českých klasiků ze sbírek Kooperativy, pojišťovny a.s.

/např. J.Mařák, A.Chittussi, A.Slavíček, F.Kaván, A.Kalvoda,V.Špála, O.Nejedlý,

V.Rabas, T.Trampota, J.Šíma/

Karlovarská galerie poprvé před veřejností prezentuje reprezentativní soubor více než šedesátky obrazů z bohatých sbírek Kooperativy, pojišťovny, a.s., které začaly být soustřeďovány po roce 1990. Exkluzivní výstava ze sbírky Kooperativy, pojišťovny a.s. je nejen vizuální lahůdkou, ale také důkazem, že se investice do umění vyplatí. Jednak kapitálovým zhodnocením jednotlivých děl, ale hlavně celkovou hodnotou neustále doplňovaného souboru, který je už dnes srovnatelný se sbírkami mnoha českých sbírkotvorných institucí, jež měly v akviziční činnosti náskok i několik desítek let. Rozsáhlá a kvalitní sbírka umožňuje vybrat mnoho dalších časově i žánrově specifických výstavních souborů. Karlovarský výběr zahrnuje krajinomalbu z let 1850 – 1950 a obsahuje pět částí Nástup realismu, Vlivy impresionismu, Moderní směry nového století, Mezi modernou a tradicí a Nová témata, nové vize.

Výstava začíná generací tzv. „plenéristů“, kteří se od poloviny 19. století odpoutávali od přežívajícího romantického vidění krajiny a hledali přímo v plenéru reálné motivy, skutečné barvy i světlo /Adolf Kosárek, Bedřich Havránek, Julius Mařák, Beneš Knüpfer, Antonín Chittussi/. Z Mařákovy školy představuje výstavní kolekce hned několik jeho žáků, především však Antonína Slavíčka, největší osobnost naší krajinomalby nejen přelomu století. Prezentuje také tvorbu Františka Kavána, Václava Radimského, Aloise Kalvody i opomíjeného Josefa Ullmanna, jehož vystavené obrazy jsou nesporným důkazem nadčasové malířské vyspělosti. Velmi častý je u těchto krajinářů motiv zimy, umožňující zachycení nejen chvilkové nálady, ale vystižení charakteru české krajiny s její drsnou jímavostí. Počátkem nového století si mladá umělecká generace spolu s hledáním moderního malířského výrazu nacházela i jinou tématiku a krajinářství tak přestalo dominovat žánrové oblasti. K odkazu Paula Cézanna se hlásili francouzští a vzápětí čeští kubisté. Důsledně programové je to především u Bohumila Kubišty, rukopis blízký kubistickému tvarosloví užívali i Václav Špála a Josef Čapek. Příznačné pro českou malbu meziválečné doby je nejen ovlivnění francouzskou modernou, ale i francouzskou krajinou, kam mnozí zajížděli /např. Otakar Kubín, Jan Zrzavý/. V intencích fauvistického až expresívního stylu se pohybovala řada našich umělců např. Emil Artur Pittermann-Longen, Otakar Nejedlý, Otakar Mrkvička či Jan Bauch. Mimo tyto dobové trendy české avantgardy mířil originálně tvrdošíjný Rudolf Kremlička či dodnes  málo doceněný malíř Jan Trampota. Umělci z okruhu Umělecké besedy se fenoménem české krajiny zabývali programově. Z vystavujících je to hlavně Václav Rabas, Miloslav Holý a Karel Holan. Zájem o městskou krajinu je charakteristický pro generaci, jež vstoupila do výtvarného života v nepříznivých protektorátních letech. Civilistní výraz členů Skupiny 42 našel svůj neotřelý tematický okruh –  městskou periferii s neobvyklou poetikou /na výstavě jsou zastoupeni František Hudeček, František Gross a Kamil Lhoták/. Začátek padesátých let poznamenal i krajinomalbu ideologickou zátěží socialistického realismu. Vrcholem sbírkové prezentace této doby se tak staly dvě kompozice svérázného krajinného vizionáře Josefa Šímy, žijícího dlouhodobě v Paříži.

Letohrádek Ostrov:

Věra Janoušková - Anděl

26.4. - 8.7. 2007

Jedna z nejvýznamnějších sochařek 20. století představí cyklus nových koláží – skvostů plných osobité poezie vytvářených z útržků nejobyčejnějších papírů.

Letohrádek Ostrov:

Současná výtvarná fotografie na Karlovarsku

26.4. - 17.6. 2007

Výběr ze současné tvorby fotografů karlovarského regionu - H.Fischerová, Z. Halámek,

B.Hořínek, Z. Illek, M.Kouba, S.Kožený, D.Kurc, S.Milková, J.Moravcová, A.Šmídová,

P.Volfová - Duchková.

Fotografující autorky a autoři, působící ve zdejším regionu, se na půdě ostrovské galerie setkávají poprvé. Jak napovídá rozmezí dat jejich narození, od roku 1943 až po rok 1976, poprvé se setkávají také v několika generačních vrstvách. Vystavená díla, vytvořená klasicky fotoaparátem, stejně jako moderními digitálními postupy, umožňují vysledovat vzájemné souvislosti. V konfrontaci různorodého fotografického myšlení a výrazu dovolují pochopit současné směřování v oboru umělecké fotografie v tomto místě a času.V plurálním souběhu vystavených prací jakoby mizely pevné hranice vnitřního dělení fotografie na jednotlivé obory, i kanonické vymezování rozdílu mezi fotografií a výtvarným uměním. Zdolávání „hranic nepřekročitelnosti“, nebo-li možnost přesahů z umělecké fotografie do dalších fotografických disciplin (např. do dokumentu, aranžované nebo reklamní fotografie aj.) - ale i zpětně a dostředivě do výtvarné fotografie - se v pracích fotografek a fotografů vyjevil jako velmi silný a motivující element.Vedle klasického fotografického portrétu nadčasové platnosti Stanislava Koženého lze spatřit výtvarný portrét s výrazným historicko dokumentačním podtextem, přerůstajícím svým poselstvím do současnosti, a to ve fotografiích Martina Kouby.Velmi frekventované téma aktu nalézá v inscenovaných kompozicích Zbyňka Illka pregnantní vyznění v podobě barevného geometrizovaného znaku. U Davida Kurce se ladné křivky ženského těla snoubí s koloristicky dráždivým pojednáním, které v pozitivním smyslu zúročuje prvky cílené působnosti reklamní fotografie. Jiným pohledem na věčné téma aktu prostřednictvím zkoumání tělesné identity v až eroticky rafinovaných záběrech detailů lidské kůže a gest končetin se v poslední době zabývá Hana Fischerová. Z prostředí dokumentární fotografie přechází na pozice světlem a stínem ozvláštněnou bizarní tajemnost fragmentů ženského/mužského? těla Petra Volfová - Duchková. Rovněž Jolana Moravcová, převážně pracující v oblasti dokumentu, představuje záběry nejrůznějších struktur hmot v plasticitě, kterou vyjevuje médiem černobílé fotografie. Zcela konkrétní současnou městskou vizáž v sériích snímků barevně permutuje a variabilně zmnožuje Alice Šmídová. Zdeněk Halámek své dlouholeté zkušenosti s fotografickým zachycením venkovských a městských scenérií v poslední době transformuje rejstříkem digitálních možností do výrazu tzv. „fotografických abstrahovaných krajinomaleb“. Konceptuální východiska po léta s logikou sobě vlastní rozvíjí Bořivoj Hořínek, který z mnohostranné škály fotografických projektů ukazuje záznamy abstrahovaných barevných polí s akcentem světelných energií. Je autorem překračujícím přímo programově rozhraní dokonce různých uměleckých oblastí, kresby, performance i manipulace v přírodním prostoru. Fotografické uvažování a realizace Silvie Milkové se dotýkají subjektivních oblastí lidských prožitků a emocí; obtížně slovně uchopitelných stavů ztrát a očekávání.V celém současném českém umění fenomén fotografie zaznamenává již téměř dvacet let nebývalý rozvoj. Od roku 1985 k tomu přispívá galerijní centrum české i zahraniční fotografie - chebská G4 – jejíž mnohostranný program byl vždy vstřícný i k tvůrcům působícím v Chebu, Mariánských Lázních, Karlových Varech, Ostrově. Do  jisté míry stimuloval nejen růst zájmu o dění v soudobé fotografii, ale také tvůrčí rozvoj fotografie na Karlovarsku. Určitým ohniskem nových talentů se stala Střední průmyslová škola keramická v Karlových Varech; několik jejich studentek si prohlubuje fotografické vzdělání na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem nebo na katedře fotografie na pražské FAMU. Náš projekt proto považujeme za otevřený a vstřícný k budoucímu dění. Tolik zajímavého studia, poznatků a nových objevů je před námi…

Zlínský okruh - Současné výtvarné dění na Zlínsku

1.3. - 8.5. 2007

Malby, sochy a objekty jedenácti autorů představí rozmanitost, osobitost a různorodost současné zlínské umělecké scény.

„Žádné jiné město u nás není tak těsně spojeno s výtvarnou modernou minulého století jako Zlín. Samo město, jeho urbanizmus i jednotlivé architektury ztělesňují její ideje. Tento odkaz stále ovlivňuje klima zlínského prostoru, v němž inspirativní roli hraje i činnost krajské galerie výtvarného umění, nebo vyšší umělecké školy, které mohou navazovat na silné tradice podobných institutů existujících ve Zlíně před polovinou minulého století. I v současnosti tu pracuje řada osobitých autorů několika generací, jejichž tvorba je hodna pozornosti. Výtvarní umělci střední a mladší generace prezentovaní na výstavě nejsou se Zlínem spojeni svým původem, ale především svou tvorbou, která vytváří současný osobitý profil regionu. Tvorba jedenácti autorů reprezentuje velkou různorodost osobních přístupů k současnému výtvarnému vyjadřování, jehož naléhavost a kvalita není nikterak limitována místem vzniku. Nalezneme tu osobité malířské projevy znovu interpretující toto tradiční medium, sochy spoléhající na  tradiční materiály, ale také pracující s novými  technologiemi i materiály, jsou tu i objekty, jejichž vizuálně pevnou stavbu vytváří křehký papír.“ /Ivan Neumann/

Jedenáct autorů představuje rozmanitou přehlídku výtvarných projevů. Zdeněk Gajdoš /1961, absolvent Pedagogické fakulty UJEP Brno/ vystavuje perforovanou velkoformátovou papírovo-drátěnou knihu. René Hábl /1968, absolvent AVU Praha/ výstavu obohatil imaginárními malbami výrazné barevnosti zaplněné biomorfními elementy. Radim Hanke /1963, absolvent VŠUP Praha/ připravil drobná i větší průzračná sochařská díla vytvořená v umělé pryskyřici. Lubomír Jarcovják /1962, absolvent Pedagogické fakulty UJEP Brno/ vystavuje objekt i obrazy vytvořené z tenkých lehkých materiálů působících masivním až téměř mramorovým dojmem, kombinované se skly a zrcadly. Jaroslav Koléšek /1974, absolvent Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity/ se představuje nápaditými instalace skleněných i umělých objektů. Tvorbu sochaře Maria Kotrby /1959, absolvent AVU Praha/ zastupují dvě bronzové plastiky antropomorfních forem. Zdeněk Macháček /1960, absolvent Střední průmyslové školy grafické v Praze/ zaujme barevně střídmými rozměrnými plátny zachycujícími tryskající energie přírody i města. Čtvercové formáty olejomaleb s geometrickými strukturami a elementy jsou dílem Kamila Mikela /1964, absolvent AVU v Praze/. Pavel Preisner /1964, absolvent Pedagogické fakulty UP v Olomouci/ výstavní soubor osvěžil malbami v zajímavé barevné škále a námětově inspirované surrealismem. Ivo Sedláček /1961, absolvent Pedagogické fakulty UJEP Brno/      se prezentuje malbami akrylem na netkané průsvitné materiály. Atraktivními sochami – mobily, rytmicky pohyblivými objekty vycházejícími z tvarů lidského těla, vegetabilních nebo zoomorfních forem - karlovarský výstavní soubor doplnil Zdeněk Šmíd /1971, absolvent AVU v Praze/. Výstava, jejíž premiéra proběhla v Českém muzeu výtvarných umění v Praze od října do prosince loňského roku, soustřeďuje více než 60 výtvarných děl a je doplněna katalogem.

Rudo Prekop - Zátiší 1989 - 2006

30.11.2006 - 28.1. 2007

Významný autor tzv. slovenské vlny obohacující českou fotografii o stylizované černobílé fotografie tentokrát představí svá inscenovaná zátiší.

Více než padesátkou Zátiší vystavených v karlovarské galerii hodlá uzavřít Rudo Prekop,  dobovou kritikou řazený k tzv. „slovenské nové vlně“, své jedno velké tvůrčí období, etapu, ve které se déle než patnáct let věnoval zátiší. V 80. letech se Rudo Prekop zabýval lidskou postavou, kterou zachycoval a ozvláštňoval v různém prostředí tak originálně, že neobvyklá poetika i výsledný vjem se na první pohled odlišovaly od zaběhnutých schémat renomované figurální fotografie. Již v druhé polovině 80.let autor lidské tělo postupně představuje v inscenovaném příběhu jako přirozenou součást celkové kompozice, jako ekvivalent ostatních méně nápadných elementů, nikoli jako první a ústřední téma svého fotografického zájmu. Začátkem 90. let vychází R. Prekop do přírody, aby ve fotografiích, jež  nazývá „Reálovkami“ objevoval  tajemství i ve zdánlivě nenápadných krajinných zákoutích či fragmentech starých usychajících stromů, pařezů, skal, kapradí a větvoví bez listí. Ve volné krajině také definuje vlastní prostor, posléze zájem přesunuje k motivům bližším lidským obydlím, v nichž nalézá nečekaná, někdy mírně melancholická, až úsměvná spojení. Spojení či dřívější náhodně nalezené kombinace upravuje a dotváří v sérii „Aranže“,  vlastního předstupně současného cyklu Zátiší.V cyklu Zátiší zhodnotil zkušenosti i charakteristické tvarosloví většiny svých předchozích tématických kruhů. Podstatnou část cyklu tvoří Pocty a Pomníky. V Pomnících nacházíme kompoziční postupy, uplatňované už v cyklu Inscenace, jen lidská figura zmizela. Nikoli však úplně, můžeme ji objevit například ve formě malých figurek. Už v Inscenacích zacházel R. Prekop podobně s předmětností věcí -  někdy ji poodhalil jen do nápovědy, často však některé části kompozice nasvětluje tak, že jsou téměř neidentifikovatelné ve prospěch čiré vizuality obestřené tajemstvím provokujícím divákovu fantazii. Smysl pro vztah detailu k ploše, jedinečně vyvážená kompozice černých ploch s liniemi kontur a kombinace struktur prozrazují nejen originální nápaditost a fotografický rudiment, ale především výsostný smysl grafika či malíře, jenž maluje černobílýma očima. Nelze však přehlédnout Prekopa jako básníka, jako autora libret pro vlastní fotografické inscenace. Více literárnosti, nebo spíš větší důraz na obsah určitě najdeme v mnoha Poctách i Pomnících. Nikdy však nejde o literární popisnost, ale o poetickou zkratku. U Prekopa se obojí propojuje v kongeniálním souladu, patrná je souvislost i osobitého grafického rukopisu u vlastních popisek pod fotografiemi. Mnohovrstevnatost a složitost kompozicí Pomníků se postupem zjednodušuje v lapidárnější záznamy odhozených a nalezených věcí. V nich Prekop opouští  rafinovanost kompozice, osvětlení i kombinatoriky ve prospěch čisté poetiky a radosti hledače, objevitele. Obdobně v pseudofigurálních kompozicích ze samorostů, případně doplněných civilizačním odpadem, dospívá fotograf k elementárnímu sdělení, v němž se částečně vrací k motivům vyhledávaným v období Reálovek, ale forma je jiná a přes veškerou jednoduchost promyšlená a dotažená. Těmito lapidárními fotografickými „nálezy“ Prekopův cyklus Zátiší vrcholí.                                

Jiří Kačer - kameny, Mikoláš Axmann - tisky

7.10. - 26.11. 2006

Dva autorské přístupy využívající kámen - Kačerovy robustní kamenné sochy zjednodušených forem v kontrastu s Axmannovými složitými organismy monochromních litografií a abstraktními barevnými kompozicemi kamenopisů a monotypů.

Výstavu dvou pražských autorů, kteří již mají na svém kontě každý více než dvacet samostatných výstav, účastní se celé řady mezinárodních sympózií a soutěží a jsou zastoupeni v řadě galerijních i soukromých sbírek, spojuje kámen. Oba sním pracují svébytným způsobem, jeden ho využívá jako litografickou matrici, druhý ho zpracovává sochařsky.

Mikoláš Axmann /* 1955/ se od absolutoria pražské Akademie výtvarných umění soustavně a soustředěně věnuje grafické tvorbě. Již od počátku 80. let pomalu a obtížně pracuje s tradičním kamenotiskem. Zdlouhavě a pečlivě tisíci čarami pojednává litografický kámen – pomocí komplikované a neprostupné změti čar vykresluje své představy světa, v němž právě žijeme, i vzkazy jakoby z hluboké prehistorie, lidské osudy i směšné banality současnosti i minulosti. Tyto nesporně zajímavé grafické listy nejsou v karlovarské galerii momentálně prezentovány, výstavní soubor upřednostnil jinou autorskou polohu. Od poloviny 90. let se Mikoláš Axmann paralelně věnuje také tisku litografií na plátno /jednotisk – piece unique/. Z obrovské kamenné desky otiskuje bez pomocí grafického lisu na plátno monotypy v několika barevných vrstvách. Velkoformátové soutisky jsou více i méně barevné, někdy spíše melancholicky monochromní, jindy expresivně zářící barevným kontrastem. Tematicky se soustřeďují na přírodu /Kukla, Lesík, Zahrada, Réva/ i na abstraktnější a obecně vnímané kategorie /Dech, Netrpělivá, Prosba/. Obzvláště barevnější plátna svou ohromnou intenzitou výrazu tvoří protiváhu barevně i tvarově klidným kamenům druhého z vystavujících.

Jiří Kačer /* 1952/, absolvent SPŠ kamenické v Hořicích v Podkrkonoší a Akademie výtvarných umění v Praze je odjakživa sochařem pracujícím jen s ušlechtilými a nejtvrdšími druhy kamene. Jeho díla vznikají především v mramoru a žule, v materiálech kladoucích rukám a nápadům tvůrce největší odpor. Při trpělivé, soustředěné a namáhavé práci však poskytují dostatek času k úvahám o formě a obsahu kamene i díla, o síle a zákonitostech přírody v jejím nekonečném koloběhu vznikání a zanikání. S výjimkou jediného opukového díla prezentuje výstava tvorbu z posledních šesti let. Tematicky díla „evokují torza kamenných článkoví nebo záhadných kamenných předmětů nepoznaných civilizací, ale i zkameněliny předmětů ze dřeva, rákosů nebo stvolů trav“ /I.Neumann/. Některá díla vesměs jednoduchých a přesto působivých tvarů připomínají jakási plavidla, nepříliš pohodlná lůžka či lavice nebo velmi těžké textilie. Povrch soch je někdy pečlivě vyhlazen, jindy s neuvěřitelnou precizností pojednán zjednodušeným geometrickým ornamentem. Většina soch je pojmenována neurčitým názvem Fragment, což svědčí o úmyslně nejednoznačném náznaku, poskytujícím prostor pro imaginaci diváka, který Kačerovy úlomky dávných či vzdálených civilizací může objevovat.

Artkontakt Karlovy Vary 2006

11.9. - 17.9.2006

7.ročník mezinárodního výtvarného workshopu, kterého se zúčastní umělci z Německa, Švédska, Dánska a České republiky.

16.9.2006 v 19.30 vernisáž

Završením workshopu bude výstava prezentující prostorové instalace se světlem, které umělci vytvoří během týdenního tvůrčího pobytu.

potrvá do 1.10.

Galerie umění Karlovy Vary se letos podílela na pořádání mezinárodního výtvarného workshopu  ARTKONTAKT ve spolupráci s Krajskou uměleckou asociací a Karlovarskou oblastí Unie výtvarných umělců. Výsledky této akce byly vystaveny ve výlohách a výstavních prostorách  galerie v Karlových Varech. Hlavní programovou osou letošního, již sedmého, ročníku ARTKONTAKTU bylo vytvoření světelných instalací ve všech dvaadvaceti výkladcích v přízemí galerijní budovy,  tzn. v bezprostředním kontaktu s přilehlou promenádní stezkou. Šestnáct výtvarníků z několika evropských zemí bylo volně  osloveno základním společným tématem OUTSIDE/INSIDE (VENKU/UVNITŘ). Formát a rozměry prosklených výkladních prostor určily jednotný rámec pro každé dílo, společným a jednotícím elementem bylo pak také užití světla jako základního či doprovodného výtvarného fenoménu. Vzniklé práce, jejich osobitá forma a různorodost svědčí o tom, že pro výtvarníky nebyly zadané podmínky nikterak omezující, ale naopak světlo se stalo podnětným inspirativním impulsem. Výtvarní umělci z Německa, Švédska, Dánska a z Čech -  Josef Andrle, Ulf Carlsson, Varvara Divišová, Mia Frankedal,  Peter Götz, Ra Kajola, Karl - Heinz Lind, Inge – Rose Lippok, Miroslav Páral, Almut Plate, Miroslav Pošvic, Vlasta Rydlová, Pavel Rydl, Jan Samec, Vladimír Stočes, Christian Wittkowsky,- pracovali se světlem mnohotvárně a velmi osobitě. Součástí prezentace  výsledků ARTKONTAKTU 2006 ve výlohách je i výstava  děl „obvyklé“ tvorby participujících výtvarných umělců v přízemních dvou sálech Galerie umění Karlovy Vary. Z reakcí návštěvníků vernisáže i následných projevů chodců míjejících galerijní budovu je zřejmé, že impuls v podobě nového tématu byl podnětný nejen pro zúčastněné výtvarníky, ale letošní workshop svými výsledky zaujal široké publikum a přitahuje nové návštěvníky. Naplnila se tím i původní myšlenka  OUTSIDE/INSIDE, tj. zamířit se současným uměním „ven“ a naopak vtáhnout i náhodné pozorovatele „dovnitř“.

Oldřich Lípa - Kresby, skleněné objekty

3.8. - 17.9.2006

Výstava významného karlovarského sklářského designera a výtvarníka soustředí především kresby doplněné skleněnými objekty.

Přehlídky děl sklářského výtvarníka, karlovarského autora, Oldřicha Lípy  představovaly jeho rozsáhlou a rozvětvenou designérskou a ateliérovou tvorbu a připomínaly, že ve výtvarném oborech broušeného a rytého skla, patřil a stále patří  k předním a neopominutelným tvůrcům. Současná výstava v galerii má jiný charakter; koncepce vystaveného souboru je založena na prezentaci autorových kreseb. V nynějším tvůrčím zaujetí kresbou Oldřich Lípa vystihuje nejenom výtvarný svět svých niterných vizí, ale zároveň tlumočí svůj hloubavě neklidný, kritický a filozofující vztah ke skutečnosti. Poznamenává: „Tím, že pořád kreslím nebo ryji na tabulové sklo, žiji a existuji.“ O. Lípa, narozený 19.12.1929 v Rychvaldu u Ostravy, absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Na doporučení svého profesora Josefa Kaplického přišel v roce 1955 do Karlových Varů do sklárny MOSER a stal prvním stálým výtvarníkem, designérem unikátních skleněných malosériových souborů, i jedinečných artefaktů, umocňujících výtvarně řemeslnou originalitu moserovského skla. Kromě plnění výrobních úkolů v novém soudobém duchu, O. Lípa přispěl k renesanci rytého skla inovací motivické škály již od konce 50. let a zejména  tvarovým a rukopisným pojetím rytých kompozic. Upřednostňoval abstrahující až informální postupy, vždy však produchovnělé poetickým či lyricky harmonizujícím akcentem. Ve světově proslulé sklárně MOSER působil až do roku 1981. Od roku 1995 naplňoval své ateliérové návrhy ve Studiu Moser. Lípovy sklářské výtvory, zpočátku  jako součást kolekce Moseru i samostatně, zaznamenaly úspěch už v roce 1957 na Trienále v Miláně, na EXPO 58 v Bruselu či na EXPO 67 v Montrealu a na mnoha světových a tuzemských výstavách sklářského umění. Jsou proto zastoupeny v řadě domácích a světových sbírek, včetně nejprestižnějšího Muzea skla v americkém Corningu. Kresbě, provázející jeho tvůrčí směřování více jak půl století, se autor nyní věnuje stále více – kresbě lineární v imaginárním prostoru, monochromní i lehce barevné, složené ze stoupajících čar a shluků bodů, z kontrastu ploch i prudkých diagonál, avšak i z ladných křivek. Lípovy jemné kresebné práce vzbuzují nejrůznější fantazijní představy. Živoucím obsahovým polem jsou tu hudební zážitky, stejně jako pohled do přírody nebo také zjevení „jiného života světa“ v čočce mikroskopu. Autor domýšlí výtvarnou realizaci kreseb i ve sklářské matérii, jak je patrné v celé řadě vystavených desek z čirého i barevného skla se žhavenou kresbou kovem. Rytiny již zhotovuje sám a využívá přitom estetických kvalit skla, zejména zduchovňující role prostupujícího světla. Desky s kresbami také sestavuje do působivých objektů. Dlouholeté intenzívní tvůrčí zaujetí O. Lípy nyní dosáhlo nového a zajímavého výrazového a stylového posunu. Výstava je doplněna ukázkami ateliérových sklářských objektů O. Lípy a fotografickou a textovou dokumentací.

Theodor Pištěk - Obrazy / Paintings

1.7. - 3.9.2006

Výstava pořádaná v rámci 41. Mezinárodního filmového festivalu představí významného českého malíře a kostýmního návrháře a průřez jeho tvorbou z posledního třicetiletí od iluzivních maleb až po současnou abstrakci.

Současná výstava obrazů Theodora Pištěka pořádaná v rámci 41. Mezinárodního filmového festivalu souvisí nejen s autorovou dlouholetou a světově významnou výtvarnou spoluprací s filmem, ale navazuje i na jeho velmi úspěšnou karlovarskou výstavu v roce 1984. Tu tehdejší politické struktury včetně oficiálních festivalových složek nepřijaly, ale k uzavření již nainstalované a zahájené výstavy se neodhodlaly. Theodor Pištěk /*1932/ absolvoval pražskou AVU u profesora Vratislava Nechleby. V raných letech své tvůrčí dráhy byl jedním ze zakladatelů uměleckého sdružení Paleta vlasti /1962–79/. Navrhl výtvarnou koncepci pavilonu Člověk a jeho svět  na světové výstavě Expo Montreal /1967/. Nejvíce se však proslavil jako filmový a kostýmní výtvarník – v tomto oboru je nositelem řady zahraničních ocenění /1984 - prestižní cena Americké filmové akademie Oscar a nominace na cenu Britské filmové akademie za kostýmy pro film Miloše Formana Amadeus; 1987 – ocenění na Bienále scénografie v newyorském Lincolnově centru; 1990 - evropská prestižní cena Cézar, nominace na Oscara i na Brit Award za kostýmy pro Formanův film Valmont; 2004 – Český lev za celoživotní přínos českému filmu/. Theodor Pištěk je autorem kostýmů pro více než stovku filmů české /např. Markéta Lazarová, Údolí včel, Postřižiny, seriál Návštěvníci/ i zahraniční produkce, podílí se na návrzích kostýmů k muzikálům /Dracula, Rusalka, Monte Christo/. Je rovněž autorem návrhů nových uniforem Hradní stráže, které vytvořil pro tehdy zvoleného prezidenta Václava Havla. Malířská tvorba Theodora Pištěka, které se zvláště intenzivně věnuje od roku 1973, kdy opustil dráhu špičkového automobilového závodníka, je charakteristická kladným vztahem k moderní civilizaci. Virtuózní ovládání kresby i malby jej orientovalo k fotografickému iluzionismu, plnému skrytých významů. Posléze autor našel svůj ideál v osobitém romantismu, který je mu manifestací svobody  lidského ducha, a ve velkém tématu moderního umění - tichu a prázdnu abstraktních tvarů a prostorů. Své obrazy Theodor Pištěk vystavoval v celé řadě prestižních výstavních síní u nás i v zahraničí. Karlovarská výstava čtyřicítky autorových obrazů prezentuje podstatná vývojová stadia jeho tvorby za uplynulé třicetiletí.

Letohrádek Ostrov:

Nové výpravy

22.6. - 1.10.2006

Krajina v malbě a grafice přelomu19. a 20. století ze sbírek galerie vystavená v rámci společného projektu Galerie umění Karlovy Vary a Kunstverein Hochfranken Selb nazvaného  Bez hranic /Grenzenlos.

Exprese

22.6. - 1.10.2006

Výběr z expresivně zaměřené grafiky a kresby českých autorů 20. století z galerijních sbírek.

Obrazy Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, Bedřicha Feigla aj. představené v roce 1907 a 1908 na výstavách Osmy vzbudily v mnoha divácích svými pestrými barvami a znepokojivým obsahem rozpaky.Výstavy však přinášely nový výtvarný pohled na svět, založený na výrazně subjektivním postoji umělce.Grafické umění v základním kontrastu černé a bílé velmi dobře sloužilo požadavkům nekompromisního moderního umění, kterému již nevyhovovaly symbolistní a náladové nebo impresionistické představy předcházející generace.Rané listy Emilla Filly, Bohumila Kubišty a jejich výtvarných souputniků Josefa Čapka, Otakara Kubína, Václava Špály a dalších ukazují, jak zajímavě vnímali život kolem sebe.; Josef Čapek se například zaměřil na městskou periférii a její nuzné obyvatele. Václav Špála  velmi rád v novém duchu interpretoval ženskou postavu. Otakar Kubín, žijící od roku 1912 ve Francii, vytvořil mimořádný cyklus grafických listů Lidské bídy. Lidskou figuru v nich bolestně prolamoval. Bohumil Kubišta, přímý účastník bojů 1. sv. války, vytvořil nejen sugestivní záznam scény ze zákopů, ale v novém tvarovém duchu i dramaticky pojednanou podobu Sv. Šebestiána.Expresivní vlny v českém umění vyplývaly z neklidných historických situací, ohrožujících osud člověka. Bylo tomu i ve 40. letech. Druhý, výrazný nástup expresivního vyjadřování, je spojen s dobou normalizačních zákazů, omezení, nesvobody. Vyhrotil se v 80. letech 20. století, kdy mnozí čeští umělci spatřovali v existenciální expresi jediný způsob, jak se vyrovnat s tíživou dobou a její atmosférou uzavřenosti. Jinak by totiž nebyly vytvořeny grafické listy Jiřího Anderleho, Jitky a Květy Válových nebo Jiřího Sozanského. Jejich náplní se stala osamocená lidská postava, často anonymní, buď v prázdném prostoru  nebo v podivných holých místnostech, která prožívá existenciální útrapy, z nichž není východiska. Proto byly proporce figur mnohdy protaženy, až do jakési křeče či „ nehlasného výkřiku“.Výtvarný projev doby byl však mnohostrannější a složitější, byl obohacen také o humornou a ostrou ironickou nadsázku a karikaturu, nedílnou součástí výstavy se proto staly grafické listy Jiřího Sopka nebo Michaela Rittsteina, z mladších autorů Jaroslava Róny, Vladimíra Kokolii či Bereniky Ovčáčkové.Vystavené práce na papíře ve výběru sedmdesáti děl patří do sbírkových fondů Galerie umění Karlovy Vary

Člověk a krajina - Erika Bornová / Tomáš Císařovský

11.5. - 25.6.2006

Výběr z tvorby posledního desetiletí propojí figurativně portrétní malbu a krajinomalbu Tomáše Císařovského a figurální sochy Eriky Bornové.

Osobitý výtvarný projev Eriky Bornové /*1964/  a Tomáše Císařovského /*1962/ se již představil na celé řadě samostatných výstav u nás i v zahraničí. Společně téměř nevystavují, naposledy to bylo před 13 lety v Galerii MXM v Praze. Karlovarská výstava se žánrově soustřeďuje na krajinomalbu a figuru, tematicky pak na propojení, vzájemné formování, oboustranné či jednostranné ovlivňování člověka a krajiny a také na vztahy a příběhy lidského společenství. Jejím leitmotivem je návrat k realismu - přibližně padesátka děl je průřezem tvorbou obou autorů z posledního desetiletí. Člověka z titulu výstavy zastupují především sochy Eriky Bornové - v nadživotní velikosti vyřezané z  polystyrénu. Autorka nesochařskou umělou hmotu proměnila v téměř ušlechtilý materiál neobvyklých vlastností, když využila povrchové hry světla a stínů na převážně bíle zářících skulpturách. Modeluje z něj stylizované postavy, krásné i zvláštní, neohrabané i výstižně odpozorované z každodenního života. U některých ze subtilních příběhů svázaných s minulostí, dětstvím, vzpomínkami, sny či mýty cítíme pocit blízkosti a vzájemného sdílení osudů. Autorka někdy k umělému polystyrénu přidává další nepříliš trvanlivé materiály přírodního původu  např. peří, šupiny, někdy křehkou a lehkou hmotu jemně polychromuje. V poslední době také propojuje sochařské tvary s nalezenými předměty a vytváří tak nové významové souvislosti. Krajinu obsaženou v titulu výstavního projektu reprezentuje výsostný figuralista a kolorista Tomáš Císařovský. Představuje část svého nového cyklu Prázdniny v Čechách, v němž se soustředil na opomíjený žánr krajinomalby. Jeho krajiny jsou poznamenané civilizací, plynovody, technickými stavbami, zchátralými majetky, zapomenutými věcmi. Jsou často člověkem zničené, člověku odcizené, ale přesto blízké. Druhou část Císařovského výstavy pak tvoří výběr z figurální a portrétní malby. Nezaměnitelně lapidární styl, podmanivá barevnost, schopnost vystižení atmosféry situace či ducha portrétovaného, věcnost, lehká ironie, citlivost, soustavnost – to vše charakterizuje jeho figurální cykly. Maluje portréty lidí nejrůznějších sociálních skupin /handicapovaní, česká šlechta, hvězdy normalizační popmusic/. Odkrývá jejich identitu, odhaluje to, co by zůstalo ukryto pod povrchem věrné napodobeniny, snaží se poodhalit charakter portrétovaných. Dotýká se sociologie, historie, etnologie, když emotivně působivě ztvárňuje neslyšící, nevidomé, pohybově handicapované z Jedličkova ústavu či zástupce české šlechty, lidi navazující na rodovou kontinuitu i kontinuitu českých dějin. Jejich oficiální šlechtické portréty bez koní, bez erbů, bez majetků jsou působivé ve své jednoduchosti a neokázalosti a originální ve své barevné a kompoziční skladbě.

Günter Grass - Stíny / Schatten

4.5. - 30.7.2006

Známý německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1999 se poprvé v České republice prezentuje jako grafik a tvůrce cyklu ilustrací k pohádkám Hanse Christiana Andersena.

Spisovatel Günter Grass je považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících literátů v Evropě. Jako literát je oceněn mnoha uznáními, např. v roce 1994 obdržel Cenu Karla Čapka, ale nejvýznamnějším oceněním je jistě Nobelova cena za literaturu z roku 1999.Výstava v Galerii umění Karlovy Vary jej však prezentuje jako výtvarníka, protože jeho výtvarná činnost je v Čechách poměrně neznámá.Narodil se roku 1927 v Gdaňsku, v roce 1944 narukoval jako pomocná síla Luftwaffe a rok po válce strávil v americkém zajetí. Poté se Günter Grass  vyučil kameníkem a v letech 1948 – 1952 studoval sochařství a grafiku na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu a v Berlíně, kde byl mistrovským žákem profesorů Otto Pankoka a Karla Hartunga. Od doby studií až po dnešek vytvořil nepřebernou řadu kreseb, grafických listů, akvarelů, plastik a reliéfů v bronzu a keramice. Od roku 1956 se souběžně věnuje i literární činnosti. Obálky svých knih i jejich ilustrace si zpravidla navrhuje sám.Velkou zásluhu na prezentaci Grassova výtvarného díla má Dům Güntera Grasse v Lübecku, který v posledních třech letech přibližuje umělcovy obrazy a plastiky v rámci nejrůznějších výstav širokému publiku. V roce 2004 byl Grass u příležitosti 200.výročí narození Hanse Christiana Andersena pověřen dánskou vládou vytvořením grafického díla mapujícího tvorbu tohoto velkého dánského umělce. Grass, který vlastní dům na dánském ostrově Moen, kam se v letních měsících uchyluje k psaní, kreslení a tvorbě soch, nabídku s radostí přijal, neboť s Andersenem, který byl po celý svůj život vášnivým psaligrafistou (vytvořil řadu ilustrací vystřihovánkami), jej spojuje právě i výtvarné nadání. Během několika měsíců vzniklo 107 litografií tištěných z kamene. Z rukou dánské královny za ně Grass obdržel v roce 2005 cenu Hanse Christiana Andersena a karlovarská výstava přestavuje téměř sedmdesát děl z tohoto unikátního souboru. Na vzniku a koncepci karlovarské výstavy se výrazně podíleli Frank – Thomas Gaulin, nakladatel z Kunsthausu  v Lübecku a Hans – Joachim Goller, galerista ze Selbu. Také díky jim je Günter Grass poprvé v českých zemích představen jako výtvarný umělec.

Letohrádek Ostrov:

Milena Dopitová - má vítr také paprsky ?

27.4. - 18.6. 2006

Výstavní soubor pražské autorky obsahující také originální multimediální projekt Sixtysomethings s tématikou stáří a proměn.

Letohrádek Ostrov:

Walcha, město umění - Současná australská tvorba

27.4. - 18.6. 2006

Prezentace exotického a námětově rozmanitého souboru osmi současných australských autorů.

Walcha je zcela jedinečné australské městečko v Nové Anglii s přibližně 1800 obyvateli, vzdálené 450 km od Sydney, na jehož území je porůznu rozmístěna řada uměleckých objektů. Je to v pravém slova smyslu Město umění – City of art. Oblast Walcha byla objevena cestovatelem J.Oxleyem roku 1818 a její jméno pochází z jazyka Arboriginů. Název má řadu výkladů, může znamenat „slunce“, „voda“, ad. Instalace soch ve Walcha začala roku 1996 realizací „sochy – studny“ v městském parku Stephena Kinga. Po té vznikly velké skulptury na čtyřech příjezdových cestách, sbíhajících se na kruhovém objezdu, v jehož středu se tyčí obrovský objekt Jamese Rogerse – Cyklus písní (fotografie na pozvánce), rytmická abstraktní socha ze svařované oceli.Umělci podílející se na zvelebení Walcha :Stephen King, Julia Griffin, James Rogers, Nigel White, Ross Laurie, Mike Nicholls, Stephen Killick, Angus Nivison vystavují nyní v Letohrádku. Autorem celé myšlenky – prezentace děl z druhé strany zeměkoule, je český sochař Václav Fiala, který mezi umělci ve Walcha nalezl řadu přátel. Výběr byl díky obtížnému transportu omezen na práce na papíře, přestože jsou umělci zaměřeni spíše na sochařství a malbu. K vidění je zde 66 grafik, kreseb a maleb. Soubor je velmi různorodý, po obsahové i výrazové stránce: od realistického zachycení farmářské krajiny a obydlí, přes ironický pohled na australské kovboje a život obecně, až po expresivní malby inspirované australskou buší, či čistou geometrickou a strukturální abstrakci. Oblast Walcha je ryze farmářská, většina výtvarníků žije skutečně z toho, co jim venkov poskytuje. Provozují skutečné farmy, chovají skot a ovce, potýkají se se suchem a záplavami, se vším, co jim příroda vmete do cesty. Zároveň ale pracují na svých dílech, ve kterých se přirozeně odráží sepjetí s místem, krajinou a činnostmi v ní.

Šedesátá - The Sixties

9.3. - 30.4. 2006

České výtvarné umění 60. let minulého století ze sbírek Galerie Zlatá husa

v Praze, jedné z nejkvalitnějších a nejrozsáhlejších soukromých sbírek u nás.

Galerie Zlatá husa v Praze soustřeďuje na své půdě jednu z nejkvalitnějších a nejrozsáhlejších soukromých sbírek českého umění od roku 1900 do roku 1970. Zatímco díla klasické moderny byla veřejnosti představena alespoň ve výběru těch nejvýznamnějších děl už vícekrát, epocha šedesátých let, která byla pro Vladimíra Železného jedním z podnětů k založení sbírky před deseti lety, nemohla být z prostorových důvodů (obsahuje 700 položek) zatím zcela zveřejněna. Letošní karlovarská výstava, projektovaná do tří výstavních galerijních prostor je výběrem z této sbírky - jedná se však o průřez tím nejzajímavějším, co tato kolekce nabízí. Její struktura je velice rozmanitá a široce rozepjatá. Vedle hlavních proudů doby jsou tu zastoupena i některá polozapomenutá jména či autoři, kteří se vzdálili českému prostředí v emigraci, svůj význam pro fenomén šedesátých let však nepozbyli. Zastoupení jednotlivých osobností není vždy reprezentativní, ale často soustřeďuje větší monografické celky. (Např. J. Balcar, V.+ V.Janouškovi, J. Koblasa, J. Kolář, S. Kolíbal, J. Načeradský, Th. Pištěk, J. Valenta, J. Vožniak). Jindy jsou naopak významní autoři zastoupeni pouze symbolicky, přesto kvalitně (V. Boštík), jelikož dostupnost jejich děl byla v době budování sbírky ( druhá polovina 90. let) minimální. Tam, kde byla téměř nulová, byly získány alespoň práce z počátku sedmdesátých let, kdy ještě duch doby zcela nevyprchal, nebo se autorský názor teprve ustálil (O. Slavík, A. Šimotová).  Výběr děl prezentovaný v karlovarské galerii čítá více než 100 obrazů, soch, plastik a objektů.

Galerie umění Karlovy Vary:

Václav Fiala - Pokus o retrospektivu

12.1. - 26.2.2006

Klatovský sochař, držitel prestižních zahraničních ocenění a autor obdivuhodných monumentálních děl ve veřejném prostoru se tentokrát představí drobnějšími pracemi z kovu, dřeva a kamene.

Václav Fiala se narodil 11. ledna 1955 v Klatovech.V letech 1973–1976 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1985–86 vykonal cestu po Indii a Nepálu, kterou popsal v cestopise V Indii jen tak (1994). V letech 1976–1992 se věnoval malbě a grafice. Polistopadu 1989 se podílel na vzniku a činnosti klatovské Galerie U Bílého jednorožce, z níž spojením s již existující galerií na hradě a zámku Klenová vznikla Galerie Klatovy / Klenová.V roce 1992 byl pozván na sochařské sympozium v kovu, v plzeňské Škodovce, a tato víceméně náhodná akce rozhodla o jeho další orientaci. Od té doby se věnuje převážně trojrozměrným objektům. Svá témata i tvarosloví hledá hluboko v historické paměti lidstva a v nejrůznějších odkazech ke kulturním tradicím. Promyšleně a citlivě reaguje na konkrétní prostředí, pro něž jsou jeho objekty určeny, využívá precizně opracované ušlechtilé materiály (dřevo, kámen,železo). Svou zálibu v jednoduchých, monumentálních formách úspěšně uplatnil i v koncepci pomníků (1996, Pomník obětem první a druhé světové války, Rožnov pod Radhoštěm, 1999,Pomník obětem Heydrichiády v Klatovech). Od poloviny devadesátých let se soustřeďuje především na realizace na pomezí sochařské a architektonické tvorby. Často buduje objekty s vnitřním prostorem – „sochy, do nichž lze vstoupit“ a „architektury v architektuře“ nebo instalace geometrizovaných objektů, tvořící specifický prostorový koncept. V roce 1997 získal grant americké nadace Pollock-Krasner a vystavoval v New Yorku v Socrates Sculpture Parku. Jeho další významné výstavy se odehrály v Nové síni (1994), v Národním technickém muzeu (1994), ve Starém královském paláci na Pražském hradě (1997), v Mánesu (2000), v Muzeu moderního umění – Stiftung Wörlen v Pasově (2002–2003) a v galerii Klatovy/Klenová (2005). V roce 2001získal tříměsíční tvůrčí stipendium v Mc Coll Center for Visual Art v Severní Karolině. V roce 2003 otevřel trvalou expozici svých tří monumentálních soch (Brána, Rotunda, Minaret) v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Zelené Hoře u Nepomuku. V roce 2004 se zúčastnil projektu Sculpture by the Seav Sydney, kde za svou sochu Zvonice pro Jorga Utzona získal hlavní cenu Sydney Water Sculpture Prize. O rok později vystavoval opět v Sydney, aby zde získal podruhé hlavní cenu za sochu. Realizoval celou řadu prací pro veřejný prostor v Čechách i v zahraničí. Od roku 1995 je členem S.V.U. Mánes.

Galerie umění Karlovy Vary:

Pocta Kupkovi

16.11. - 30.12.2005

Výstava sedmi současných výtvarných umělců inspirovaných uměleckým odkazem Františka Kupky, světově uznávaného zakladatele moderního umění / vystavují V. Kopecký, P. Kvíčala, A. Lamr, V. Malina, T. Pištěk, Z. Sýkora, S. Zippe./

Výstavou Pocta Kupkovi se vyjadřuje řada současných českých umělců k uměleckému odkazu Františka Kupky, jednoho z mezinárodně uznávaných zakladatelů moderního umění. Kupka je světovým uměleckým pojmem a jeho vliv na vývoj moderního výtvarného umění je již dlouho znám. Pro autorovu osamocenost a originalitu nebyl jeho úspěch samozřejmý a snadný. Nejnovější mezinárodní významné pocty se Kupkovi dostalo na nedávné pařížské výstavě Zrození abstrakce. Výtvarné kontakty Pařížana Kupky s českým domovem byly a jsou velmi mlhavé – Kupkovy umělecké výboje u nás nenacházely přímou odezvu a tak vlastně až nyní v tomto projektu vzdává poctu velkému tvůrci a krajanu několik českých umělců. Vystavená díla reagují  jednak na Kupkův produchovnělý a zároveň živočišně pulsující abstraktní výboj, jednak na Kupkův podivuhodný racionalismus. Kurátor výstavy Petr Štěpán z Českého muzea výtvarných umění v Praze vybral pro výstavu díla Zdeňka Sýkory, Theodora Pištěka, Vladimíra Kopeckého, Stanislava Zippeho, Aleše Lamra, Václava Maliny a Petra Kvíčaly. Výstavu symbolicky doplňuje i autentický malířský stojan s nepomalovaným ale signovaným plátnem z pozůstalosti Františka Kupky. K výstavě vychází katalog s úvodním textem P. Štěpána, medailony jednotlivých autorů a citacemi z Kupkových teoretických úvah o umění.

Galerie umění Karlovy Vary:

Petr Strnad – Výběr z díla 1955 - 2005

13.10. - 30.11.2005

Výběr grafické a kresebné tvorby karlovarského autora při příležitosti jeho významného jubilea.

Galerie umění Karlovy Vary:

Vladimír Boudník – Mezi avantgardou a undergroundem

15.9. - 30.9.2005

Aktivní a strukturální grafika padesátých a šedesátých let, monotypy a dosud neznámá fotografická tvorba jednoho z nejvýznamnějších autorů českého informelu.

S barvitou a nekonformní osobností Vladimíra Boudníka /1924-1968/, legendami opředeného umělce, přiblíženého i v literárních a filmových dílech, se karlovarská veřejnost setkává již potřetí. Poprvé to bylo v roce 1969, podruhé v roce 1984 /vždy v ostrovském Letohrádku/, tentokrát je více než stovka autorových děl prezentována v karlovarské galerii. Vladimír Boudník patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého poválečného abstraktního umění. Jeho inovace grafických technik, destrukce formátu papíru a použití neobvyklých tekutin ve fotografických pracích znamená otevření nové kapitoly v dějinách umění. Jeho aktivní grafika vznikající v netradičním prostoru tovární haly s použitím netradičních materiálů a postupů, která měla aktivovat divákovu představivost, dále strukturální grafika využívající charakterů různorodých materiálových povrchů, spolu s originálními monotypy, řadí autora k nejvýznamnějším představitelům českého informelu. Mimořádný byl také vliv, který měl Boudník na mladé výtvarníky konce padesátých a počátku šedesátých let /doby nepříliš nakloněné čemukoli progresivnímu, natožpak abstraktnímu/. Ale i v současné produkci mnohých umělců najdeme stopy jeho způsobu myšlení, který je srovnatelný s podobným myšlenkovým systémem, jaký vytvořil až o mnoho let později Joseph Beuys. Boudníkova progresivní myšlenka explosionalismu pracuje s tezí, že umění je součástí našeho bytí a každý z nás je ve své podstatě kreativní osobností. Jen vnější okolnosti, náš přílišný respekt před uměním samotným, nám brání v pochopení principů umění či dokonce ve vlastním výtvarném výkonu. Boudník byl ve padesátých letech v Československu jediný, kdo pracoval s publikem /ve více než 200 akcích oslovil náhodné kolemjdoucí u pražských oprýskaných zdí a motivoval jejich fantazii v objevování skrytých vizuálních tajemství skvrn a puklin/. Divák neměl být pouhým pasivním „přijímačem“ umění, ale svobodným kreativním individuem nacházejícím inspiraci bezprostředně kolem sebe. Záslužný projekt propagující ojedinělou tvorbu Vladimíra Boudníka připravil kunsthistorik a sběratel Zdenek Primus. Výstava již proběhla v Císařské konírně Pražského hradu, v brněnském Domě umění a v Muzeu umění Olomouc, dále bude putovat po Evropě, Americe a Asii a doprovází ji stejnojmenná výpravná publikace.

Letohrádek Ostrov:

8.9. – 30.10.2005

Retrospektivní výstava zahrnující obrazy, kreslený humor, literární texty a především kresebné dílo chodovského autora.

Letošní sezónu uzavírá Letohrádek Ostrov výstavou z tvorby chodovského autora Jiřího Juna  /1942/. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti po roce 1962 působil v propagačním oddělení závodu v Třebíči a současně publikoval v časopisech své verše a písňové texty, později také své práce výtvarné – kreslený humor. V roce 1969 přesídlil jako propagační výtvarník Sokolovské uhelné do Chodova, kde se začala rozvíjet jeho volná tvorba. Do původně lineárních tušových perokreseb pronikaly stále více plochy vyplněné hustou sítí drobných tahů. Ve svém celku se pak tyto kresby blížily jemné modelaci malby. Autor volil motivy z rodinného života, přírodního prostředí a jeho ohrožení, také  poetické náměty, plné básnivých metafor. Vyjadřoval se téměř fotograficky přesnými přepisy předmětů, postav, situací, často s použitím barevných tuší. Poprvé prezentoval tuto tvorbu v Sokolově v roce 1979. V 80. letech se Jiří Jun začal zabývat problematikou prostoru, iluzivního i skutečného. Plocha papíru se zdánlivě zvedala, odkláněla a posunovala, odkrývala další vrstvy dějů. Postupně zanechávaly kreslené děje skutečné stopy, posuny a prolomení rámu, přecházely do další, reálné roviny. Významný zlom v autorově tvorbě nastal na přelomu 80. a 90. let. Nositelem obsažné výpovědi přestávaly být konkrétní předměty či situace, stále závažnější funkce připadala samotné kresbě, její vlastní výtvarné řeči. Kresby obsahovaly stále méně zobrazivých prvků, postupně zjednodušovaných na pouhé náznaky. Převládaly prvky geometrického či organického charakteru, vzájemně se pronikající iluzivně pojaté struktury, trhliny a vrypy. Výrazného uplatnění, výtvarného i co do obsahu kreseb, se dostalo prvku světla. Objevovaly se stále hlubší a závažnější reflexe, týkající se života, jeho mnohotvárných projevů, souvislostí a vztahů, hledání jeho základních hodnot. Místo mnohosti počátečních, čtivých metafor dospěl Jiří Jun k maximálnímu oproštění námětu, ke krystalizaci jeho podstaty. Tato meditativní, pomalu a těžce, v dlouhodobém naprostém soustředění vznikající tvorba řadí dnes autora mezi uznávané osobnosti současné české kresby. Výstavu nazvanou Trialog /tedy rozhovor mezi autorem, jeho dílem a divákem/ tvoří soubor více než šedesáti kreseb postihující celou autorovu tvorbu, a to od samých začátků.

Letohrádek Ostrov:

8.9. – 30.10.2005

Výstava barevných perokreseb a pastelů představuje průřez autorovou tvorbou od 60. let do současnosti.

Výstava Aleše Lamra /1943/ je pořádána jako již sedmnáctá v rámci dlouhodobého cyklu Česká kresba. Autor se představil v Galerii umění Karlovy Vary už v roce 1984 průřezem malířské a kreslířské tvorby. Kresba hrála v celém dosavadním tvůrčím usilování autora stejně důležitou roli jako malba. Jeho charakteristický kresebný styl se začal formovat na sklonku 60. let. Výrazná obrysová linka černé tuše definovala tvary figur, předmětů a rostlin, uložených v prostoru, vždy však s určitou fantastickou nadsázkou, tu humornou, tu ironickou, ale nejčastěji groteskní. Zároveň autor své kresby koloroval, a to barvami jasnými, světlými, zářivými. Sám proto definuje svá díla jako kolorované kresby. Jestliže na přelomu šesté a sedmé dekády spatřujeme v jeho dílech ještě lehké ozvuky amerického pop artu a nové figurace, v desetiletích následujících Aleš Lamr vybudoval svoji nezaměnitelnou kresebnou pozici, odlišující ho od obecně existenciálních či abstrahujících nebo geometrizujících tendencí v českém umění, figurativní a předmětnou žánrovou groteskou, neobvyklými a úsměvnými náměty z každodenního života, tvarovým i barevným gejzírem, tryskající barevnou energií. Barevné i lineární opojení získávalo nejrůznější podobu, od přebohatých dějových figurálních scén až po primární symbolistní znaky, vyjadřující hluboké transcendentální prožitky. Měnila se barevná škála, zářivá žlutá, bílá, modrá nebo zelená pozadí ustoupila temné modři až černi, aby se v nich s novou intenzitou formovaly barevné vztahy předmětů nebo později oblíbených geometrických útvarů. Autor se nalézá ve fázi neustálého odhalování nových možností kresby; v současné době vznikají kresby větších rozměrů, v nichž koloristicky zářivé formy vyčnívají z prostoru s nebývalou intenzitou, jindy, a to zejména v nejnovějších pastelech, tkví již jen jeden, a to definitivní geometrizující tvar jako symbol duchovního zastavení v čase. Téměř sedmdesátka kreseb zahrnuje díla vzniklá od roku 1969 až do současnosti.

Letohrádek Ostrov:

14.7. – 28.8.2005

Výstava v rámci stejnojmenného multikulturního projektu, reagujícího na českou krajinu a její současné proměny.

Výstavu, která je součástí kampaně Právo na krajinu pořádá karlovarská galerie ve spolupráci s Krajskou uměleckou asociací Karlovy Vary, Galerií fotografie G4 v Chebu a Ochranou fauny ČR. Pětadvacítka zúčastněných autorů se jí připojila k výzvě, kterou zveřejnila Ochrana fauny České republiky v součinnosti s dalšími subjekty. Kampaň chce spoluiniciovat veřejnou diskusi k problematice „Vzniku nových bariér v souvislosti s postupnou privatizací české krajiny“. Tato diskuse by měla otevřít oči i zdánlivě „nezainteresovaným“ lidem dříve, než dojde k neodvolatelným  a nevratným změnám. Fenomén české krajiny je specifickým potencionálem a jeho tradiční hodnota by neměla být postupně snižována nekorigovaným  výkladem vlastnických práv  novodobých privatizátorů. Pozvolna a dlouhodobě dochází k oplocování krajinných celků, k zákazům vstupu do soukromých lesů, rybníků, cest. Vznikem těchto nových bariér se postupně snižuje prostupnost krajiny nejen pro člověka, ale často i pro zvěř. Cílem hnutí není bránit vlastníkům v uplatnění jejich práva na ochranu  a zvelebování soukromého majetku. Smyslem je upozornit širokou veřejnost na všeobecný dopad nových forem vlastnictví a především apelovat na správní a výkonné orgány tak, aby vznikla vůle hledat a najít legislativní platformu pro řešení potencionálně celospolečenského problému. Za příklad by mohla sloužit právní úprava ve skandinávských zemích nebo v sousedním Bavorsku. Výstava  je ojedinělou uměleckou výpovědí skupiny výtvarníků, žijících povětšinou v západních Čechách, kteří se tématem kampaně nechali inspirovat. Jedinečná je též pozváním výtvarníků ze sousedního Německa, takže diskuse o specifickém současném českém problému získává nový úhel pohledu i bezprostřední příklad legislativního rámce této problematiky v bavorských zákonech. Navíc rámec MILÍŘŮ, tradiční mezinárodní akce karlovarských výtvarníků, posunul místem konání zájem umělců o problematiku krušnohorské krajiny. Ta je sice také pozvolna privatizována, ale snad ještě více byla poznamenána poválečnou érou, spojenou s vysídlením původních obyvatel a s následky drastické devastace způsobené těžbou a chemickým průmyslem. Vystavené práce však nesledují vnější linii objektivní reality, reagují na nastíněnou problematiku svébytným výtvarným způsobem. Umělecké výpovědi akcentující více než konkrétní materiálové zábrany v krajině naše vlastní omezení - bariéry v lidech.

Letohrádek Ostrov:

František Hodonský - Krajina roste nahá

14.7. – 28.8.2005

Matrice a dřevořezy významného českého krajináře z tvorby posledních let.

Významný český malíř a grafik, také vysokoškolský pedagog František Hodonský, narozený 19. 2. 1945, oslavil v letošním roce významné životní jubileum. Nejen proto mu ostrovská galerie uspořádala výstavu grafických listů a také jejich tiskových desek, čili matric. František Hodonský patří totiž k významným krajinářům, avšak jeho pohled na krajinu je velmi svébytný a netradiční. Nemaluje obvyklé krajinné výjevy, na jaké jsme zvyklí, nýbrž své vidění přírody spojuje především s lužními lesy, břehy řek, kmeny stromů, vodními travinami, kameny, které vnímá a poznává při svém putování krajinou. Celou svou bytostí, myslí, vnitřním duchovním soustředěním a citovostí je přetavuje do energických, více či méně abstrahovaných, kompozic a znaků; zaznamenává je v grafických listech, rozměrných dřevořezech, jako mnohotvárný přírodní svět ohromujících forem a barev nebo světelné energie, plný nepřetržitého rytmu proměn, vzniku a zániku, růstu i bujení. Krajina na jeho dřevořezech nás doslova obstupuje a působí na nás nevídanou mocí. Autor má nejraději zelené (vegetace) a modré (voda) či hnědavé (země, půda) syté barvy, přičemž právě zelené odstíny nejednou nazval smaragdovými. Doplňuje je škálami oranžových, žlutých a červených, růžových nebo fialových ploch a tvarů, tak jak se ve slunečním světle a jeho pablescích proměňují listy stromů a rostlin nebo vodní hladina… Kromě vlastních barevných dřevořezů vzniklých otiskem z dřevěné desky, nejčastěji z dřevotřísky, vystavuje František Hodonský také je; tyto matrice nám umožňují pochopit cesty grafického umění. Respektive, jak vzniká barevný dřevořez, a jednak poznat, že díky tvůrčí vůli a talentu autora, se i tyto desky – matrice – staly specifickým výtvarným dílem.  Krajina ve své přírodní existenci se už čtyřicet let stává nevyčerpatelným zdrojem umění Františka Hodonského, naplňuje nejen jeho obrazy a grafické listy nebo sochařské objekty, ale i jeho básnickou tvorbu. Právě podle Hodonského veršů, je výstava matric a dřevořezů nazvána Krajina roste nahá.       

Galerie umění Karlovy Vary:

Tros Sketos Serios

2.7. – 4.9.2005

Výstava v rámci 40. Mezinárodního filmového festivalu představí výtvarnou tvorbu tří významných autorů, protagonistů jedné z nejoriginálnějších festivalových znělek Aleše Najbrta, Jaroslava Róny a Františka Skály.

Vokálně pantomimické trio složené z výtvarníků Aleše Najbrta, Jaroslava Róny a Františka Skály vzniklo na večírku v rámci zahájení I. umělecké sezóny v novém ateliéru Franty Skály 24.10.1986. Nejprve vystupovalo při příležitosti soukromých oslav a vernisáží s parodiemi na jazzový vokální projev „scat“. Později se stalo součástí každoročních Besídek divadla Sklep konaných na jeho domovské scéně Na Dobešce. Obrovskou popularitu získalo v létě roku 2002, kdy excelovalo v hlavní roli znělky 37. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech /mj. krátké filmové dílko režírované Davidem Ondříčkem zvítězilo loni suverénně v divácké anketě o nejlepší znělku uplynulého desetiletí/. Poté trio absolvovalo americké turné a koncerty v N.Y. a Washington D.C. Komická skupina v kostýmech baví své publikum nejen pěveckými a tanečními kreacemi, ale také bubnováním na tváře, ptačím cvrlikáním či gymnastickými čísly s obručí. Protagonisté tria tak uspokojují svou potřebu občasné exhibice, především jsou ale všichni tři vynikajícími a seriózními výtvarnými umělci. Stručné biografické údaje členů najdete zde.

Jedná se o první společnou výstavu tohoto tria, přestože na mnoha kolektivních výstavách byla tvorba autorů konfrontována již dříve. Všechny tři umělce spojuje studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, dlouholeté členství v B.K.S. a v Řádu Zelené Berušky, vystupování s Divadlem Sklep, smysl pro humor, absurditu, mystifikaci, a v neposlední řadě dlouholeté přátelství a kumpánství. Výstava propojuje padesátku děl tří významných osobností zcela rozdílného výtvarného projevu.

Aleš Najbrt   Významný grafický designér na výstavě nečekaně prezentuje více než desítku obrazů – kaligrafických expresí. Jeho akční a gestická malba naplněna znaky, razantními tahy písmen v sobě občas skrývá konkrétní obsahy a prezentuje v kontextu české výtvarné tvorby osobitý autorský projev. Přesto jej autor již před více než 15 lety opustil a nadále se s velkými úspěchy věnoval užitému umění. Pro grafickou produkci jeho i celého studia je charakteristická kvalita, kreativita, nepodbízivost a humor. Nápaditost, znalost tradiční kaligrafie, cit pro strukturu a zákonitosti písma, osvědčil i při vytváření několika nových abeced. K volné tvorbě se vrátil nedávno – společně se Zuzanou Lednickou loni představil abstraktní počítačovou kaligrafii. Součástí výstavy je také prezentace výběru autorových filmových plakátů z uplynulého desetiletí.

Jaroslav Róna   Pro třináct Rónových obrazů a bronzových plastik převážně z posledních let /zhruba polovina je vystavena úplně poprvé/ je charakteristické tajemství, mytologická inspirace prehistorická, antická i křesťanská, ponor do paměti lidstva a převážně temné emoce i barvy. Jeho snové vize plné symbolů, tísní a nezemských sil vyzařují neobyčejnou magickou energii a až na výjimky vzbuzují pocity smutku až beznaděje. Po kuboexpresivním období v malířství i sochařství se Jaroslav Róna opět přiblížil k inspirující tradici českého symbolismu, zdroji své největší působivosti a síly.

František Skála   František Skála oplývající silnou autorskou imaginací a poetickou originalitou vystavuje kromě svých fotografických cyklů objekty z nalezených předmětů, materiálů a úlomků přírodního i umělého původu. Ze spousty rozličných jednotlivostí, které by jinak zanikly, vytváří nová díla nových významů působící svou hravostí, fantazií, humorem i nadsázkou, jindy mystikou či iracionalitou. Skálův originální „recyklovací až trvale udržitelný“ způsob tvorby je nejen na české výtvarné scéně obdivuhodný a okouzlující. Na výstavě představuje přibližně dvacítku děl starších i novějších.

Galerie umění Karlovy Vary:

Karel Pauzer – Trochu přírodopisu

Hana Purkrábková – Vybraná společnost

12.5. – 19.6.2005

Autor vytváří originální svět rostlin a zvířat v sochařských dílech bizarních tvarů a v kresbách. Autorčiny figurální a zvířecí plastiky a kresby z posledních let představují s nadhledem a pochopením každodenní životní situace.

Výstava Karla Pauzera /*1936/ je rozčleněna na dva bloky – zvířecí a rostlinný. Exponáty jsou obdobně jako u Hany Purkrábkové sloučeny do různých skupin, je jich méně a mají daleko větší rozměry. Základním materiálem je rovněž pálená hlína a zcela netradiční laminát – keramické zvířecí figury vznikaly od let šedesátých, zatímco laminátové rostlinné objekty byly vytvořeny v posledních třech letech. Modelační způsoby autora s expresívní energií budují bizarně vyostřené tvary zvířecích těl, nejčastěji psů. Vybičovaná hybnost těl, jejich póz, gest a mimiky souvisí s křečovitým utkvěním a zastavením, dotýká se atavistických zvířecích pudů.  V psích rodinách  kulminuje nejenom láska, péče o mláďata a odpočinek, ale také boj na život a na smrt. Hraničící obsah, hraničící pocity Pauzerových zvířecích sousoší parafrázují kruté, animální, ale i hloupé projevy lidské smečky. Zcela koloristicky a materiálově odlišné jsou hybridní rostliny, v nichž dominují síly růstu, bujení a proměn, odpozorované z rostlinného dění.

Ve tvorbě sochařky Hany Purkrábkové /*1936/ se obyčejnost a leckdy ironická komičnost proměnila ve velmi zaujatou výpověď o životě chápající lidské slabosti. Její díla jsou z nepatrně kolorované pálené hlíny a kameniny, tedy z materiálů poměrně drsných, dříve více využívaných pro užité řemeslo. Autorka plně zhodnotila všechny plastické vlastnosti těchto základních keramických materiálů ve své volné tvorbě rozvíjené od 80. let 20. století, Charakterizuje je robustnější tvarosloví, její plastiky jsou bytelné, výrazně oble klenuté, avšak s velmi citlivou povrchovou modelací. Z tohoto materiálu tvoří převážně postavy žen, sedících na židlích, tiše zadumaných, rozmlouvajících, odpočívajících, často i ironicky shlížících na dění kolem sebe. Jsou to ženy typu pramatky, starostlivé, vědoucí, většinou zralé a starší, ženy plných a již odkvetlých tvarů, v obyčejných šatech a účesech. Vyzařuje z nich prostá, ale odvěká síla pokračovatelek rodu a jistota pevné rodičovské a lidské opory a záštity, stejně jako určitá únava životem, ochablost a samota ve stáří. Jejich lidskost je odzbrojující a jímavá. Poněkud vyostřenější a ironičtější je pohled autorky na pány tvorstva – už jen názvy Zahleděnec, Hloubavec či Velká hlava napovídají mnohé. Pánové v jejím pojetí tvoří více směšnou součást této vybrané společnosti. Sochařská díla manželské dvojice doplňují zajímavé velkoformátové kresby.

Letohrádek Ostrov:

Jenny Hladíková      /Tapiserie – cesta – řeč/

28.4. – 3.7.2005

Průřez tvorbou významné české autorky zaměřené na autorskou tapiserii, v níž zachycuje v prastaré gobelínové technice krajinu a přírodní svět

Výstava představuje soubor dvanácti tapiserií, autorských gobelínů pražské textilní výtvarnice Jenny Hladíkové. Autorka je absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde studovala v ateliéru monumentální malby a textilu u profesora Aloise Fišárka. Od šedesátých let se zabývá textilní tvorbou, věnuje se také kresbě a grafice. Tradiční tvorba tapiserií má dvě oddělené etapy: práci umělce – autora návrhu a řemeslníků – tkalců, kteří návrhy převáděli do tkané podoby. Gobelíny Jenny Hladíkové patří do oblasti tapiserie autorské, kdy autorka sama realizuje svůj výtvarný návrh. Tento proces předpokládá zvládnutí jak výtvarné, tak řemeslné stránky tvorby, pochopení a schopnost uplatit citlivě všechny vlastnosti textilního materiálu i výrazové možnosti techniky – tkaní. To vše pak směřuje ke specifickému, velmi silnému působení díla, ke zvýraznění a prohloubení jeho obsahové výpovědi. Autorská tapiserie tak nabývá charakter i účinnost svébytného uměleckého výtvoru. Dvanáct monumentálních gobelínů Jenny Hladíkové patří mezi vrcholné ukázky tohoto výtvarného projevu. V rannějších pracích abstraktního charakteru využívala autorka často dramaticky působících plastických prvků z nerovnoměrně spředené vlny, vkládaných do pravidelné struktury tkaniva. Na konci 70. let však Jenny Hladíková zaměřila své náměty na výseky skutečnosti, krajinu a její detaily. Využívá přitom výhradně klasické metody tkaní, kterou dosahuje podivuhodného působení. Její monumentální tapiserie nevytvářejí jen chvějivou iluzi prostoru, postihují sugestivně také barevné nálady okamžiku a reflektují vztah člověka ke světu, k přírodním jevům a jejich nekonečným proměnám. Soubor gobelínů, oceněných už mnohokrát u nás i v zahraničí, doplňují autorčiny grafické listy a akvarely.

28.4. – 3.7.2005

Grafické listy 2. poloviny 20. století ze sbírek galerie

Výstava sdružuje 76 grafických listů, většinou poprvé vystavených, od předních českých grafiků druhé poloviny 20. století. Diváci se setkají s listy Václava Boštíka, Bohuslava Reynka, Zdeňka Sklenáře a Oty Janečka, ale i Josefa Istlera či Františka Muziky aj. Všichni se zaobírali přírodními motivy, ať v poloze duchovní, náboženské či fantaskně surrealistiské, anebo jen z okouzlení rostlinnými tvary. Skutečným objevitelem „věcí přírodních“ byl Jiří John, který v 60. letech 20. století opustil zobrazení krajiny, tak jak ji známe nejčastěji – s loukami, lesy, vodami a horami, oblohou – a vnořil se do jejího vnitřního prostoru, aby nalezl geologické vrstvy hornin, polodrahokamy, klíčící úponky rostlin, traviny či listy a vyjevil tak zcela nově řád přírodního dění. Zachytil zatmění i pohyb země, paprsek slunce, doutnání podzimu, šípek i kapku rosy. V jeho podání získaly mimořádnou výtvarnou i obsahovou výpověď. Vedle této originální kolekce suchých jehel zcela nevšedně působí výrazně barevné papírotisky Karla Valtra, ve kterých dominuje velkoryse chápaný tvar přírodního motivu. Zcela odlišně postihoval přírodní bytí další významný český grafik a pedagog – Ladislav Čepelák. Zaměřil se zejména na výtvarný vztah oblohy a předjarního pole s temnou zbrázděnou půdou se zbytky sněhu a vytěžil z jejich souvislostí dramatické náznaky a vyjevil jejich dosud neznámé kouzlo. Všímal si však i nejdrobnějších obyvatel luk a polí, motýlů, ptáků, jejich hnízd a pírek. L. Čepelák vychoval řadu žáků a nástupců – na výstavě zastoupených díly Jana Otavy, Jana Šafránka či Miroslava Fišáka - kteří si rovněž oblíbili krajinu a obzvláště „věci přírodní“ v podobě nejrůznějších venkovských zákoutí, stromů, kupek sena, stohů slámy. Z hlediska experimentálního využití neobvyklých grafických technik při zpracování přírodního tématu zaujmou na výstavě grafické listy Vladimíra Boudníka, ale také Aleny Kučerové nebo Jaroslavy Severové. Další celistvý blok tvoří grafické listy Marie Blabolilové, jež našla nejvlastnější motiv v podobě osaměle rostoucích stromů v městském prostředí v proměnách ročních období. I ona zdůrazňuje harmonické kvality přírody, avšak s rasancí dovede poukázat na nejrůznější civilizační nešvary. Na rozdíl od harmonizujících a přemýšlivých či duchovních vizí předchozí starší či střední generace, mladší grafici - např. Radana Jařabáčová a Jiří Kornatovský - často preferují spodobnění zlověstných a znepokojivě tajemných přírodních elementů, předznamenávající velmi složité a komplikované postavení přírody v soudobém civilizačním rozvoji.

Galerie umění Karlovy Vary:

Tomáš Švéda – obrazy, kresby

24.3. - 1.5.2005

Energií a barvou zářící obrazy a kresby expresivně laděné tvorby zakládajícího člena výtvarné skupiny 12/15 - Pozdě, ale přece

Tomáš Švéda /*1947/ absolvoval v roce 1973 Akademii výtvarného umění v Praze v malířském ateliéru prof. Aloise Fišárka. V roce 1987 byl spoluzakladatelem volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, které preferovalo svobodu výtvarného projevu a udržovalo tak domácí kontinuitu nezávislé tvorby s mezinárodním uměleckým děním v období normalizace. Retrospektivní výstava obrazů a kreseb v karlovarské galerii zahrnuje díla z let 1986 až 2004. Druhá polovina 80. let znamenala zásadní změnu v tématice Švédovy tvorby. Autor se začal soustřeďovat na těžko zachytitelné záležitosti týkající se energií, času, duchovní komunikace, dialogu se sebou samým, pocitů a umístění vlastní existence v kosmu nebo obecných zákonů přírody a vesmíru. Jeho inspirací byla  příroda – její síla a tajemství; jeho náměty byly prostor, vzlínání, růst, rozpad, přeměna energií, napětí obklopující a určující ve více či méně pravidelném rytmu živý i neživý svět. Motiv vzpřímenosti, symbol růstu a tryskání přírodních a kosmických sil ovlivňuje už více než 20 let autorovy většinou výškově koncipované kompozice plné exprese a zároveň procítěnosti. Zjednodušené tvarosloví, často jen výtvarný znak, symbol, gesto, linie prozrazují vždy osobní prožitek situace, místa a tvarů. Základním stavebním kamenem těchto kompozic je barva. Barva jako nositel energie, barva jako světlo, krásně syté odstíny nejen jeho odjakživa milované modré /v postupně se měnící bohaté paletě jejích odstínů/, ale v posledních letech i červené, černé aj. Barva formující i tvary a hluboké prostory vytyčené liniemi, barva, jejíž světelná hodnota jim dodává duchovního rozměru. Obrazy a kresby Tomáše Švédy zviditelňují tušené, často hledané, v mnoha variantách zkoušené „siločary neuchopitelného universa“ /I.Víchová/.

Václav Malina       Cestou - necestou

3.2. – 20.3.2005

Výstava malířské tvorby plzeňského autora z  posledního desetiletí, pohybující se mezi smyslovým a racionálním –  od imprese ke konceptu.

Václav Malina /*1950 Plzeň/, absolvent Pedagogické fakulty v Plzni a filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze se věnuje malbě, grafice, objektům a instalacím. Píše odborné stati a recenze do časopisů, podílí se na vydávání knih, přípravě literárních pořadů, přednášek a dalších kulturních akcí, vyučuje na uměleckých školách, připravuje výstavy - od roku 2001 je ředitelem Galerie města Plzně. Uspořádal více než padesát samostatných výstav. Výstavní soubor v karlovarské galerii tvoří třicítka obrazů a objektů. Nepopisnost, neurčitost a přesto „pravdivost“ vycházející ze vzájemných vztahů ploch – barevných relací je Malinovým dlouhodobým programem, který se snaží realizovat v nejrůznějších podobách – od impresivních skvrn, přes optickou skladbu geometrických segmentů, až ke konstrukcím, kde barevné pnutí utváří tvary ploch vymezených a pospojovaných barevnou linií. Imprese a reflexe, barva a světlo, rytmus barev, cesta a zastavení, návraty a východiska, cykly a polyptychy, vzpomínky a záznamy, krajina jako výseč universa, obraz jako struktura, jazzové partitury, tvary tónů, cestou - necestou,  – to jsou názvy samostatných i skupinových tematických výstav, které charakterizují dvojdomost autorových prací. Některé jsou zakotveny v reálném, jiné ve zprostředkovaném prožitku /krajiny, hudby, literatury/, reflektují čistě smyslové zážitky a zároveň odkazují  k autonomii výtvarného jazyka a jeho racionálnímu využití. Obrazová skladba nebo struktura je pak výsledkem předem vytýčeného konceptu, kde hrají roli logické principy, ale také podvědomí a náhoda. Konceptuální impresionismus je charakteristický pro umělcovy starší i novější obrazy a objekty, v posledních letech se také vrací k obrazovým východiskům přehodnocené klasické kompozice krajin či zátiší.

Svatopluk Klimeš - Stopy cest

18.11.2004 – 23.1.2005

Výběr z tvorby autora konceptuálního zaměření představující obrazy a fotografické objekty z uplynulého desetiletí

Výstava seznamuje s tvorbou předního českého výtvarníka a performera Svatopluka Klimeše /1944/, absolventa AVU v Praze, pedagoga na Univerzitě JEP v Ústí n.L. /obor malba/, organizátora sympózií v Řehlovicích. Výběr z tvorby posledního desetiletí se soustřeďuje na Klimešovy obrazy a fotografické objekty, v nichž je téměř vždy přítomen oheň, perforace, hra světel a stínů. Pro jeho dílo vytvořené působením ohně - živlu někdy příjemně hřejivého, někdy ničivého, ale vždy fascinujícího, je charakteristické vytváření konceptuálních projektů a cyklů. Autor již více než 40 let experimentuje a ve svém tvůrčím hledání překračuje hranice mezi malbou, kresbou, fotografií, akcí a performancí, zkouší i netradiční materiály /popel, antuku/. Zpracovává silná osobní témata a často reaguje na aktuální společenské podněty ojedinělým projevem, vtipně, monumentálně, malířsky i téměř bez použití barev. Námětově je výstava čítající přibližně čtyřicítku děl rozdělena na dvě části – na osobité interpretace krajin nazvané “Záznamy z cest“ a na figurální tématiku. Součástí výstavy se stala i instalace vytvořená během performance Oplatky se nepečou a syrový se nejedí konané v galerii 11.12.2004, která využila pro Karlovy Vary příznačného „materiálu“ – lázeňských oplatek a citátu z díla J.W.Goetha „Vzdělanci mívají nechuť k barvám“.

Vladimír Kafka - Slunce mluví

26.10. – 19.12.2004

Pražský autor a jeho velkoformátové a barevně expresívní malby z posledních let

František Ronovský - Cesty k monumentalitě

30.9. – 7.11.2004

Výstava postihující monumentální směřování tvorby významného českého figuralisty a malíře osudových dramat lidského života

Letohrádek Ostrov:

23.9. - 31.10.2004

Výstava současné tvorby plzeňské výtvarné skupiny P 89 sdružující dvacet malířů, grafiků a sochařů, připomínající význam malíře Jiřího Patery

Letohrádek Ostrov:

15.7. - 31.10.2004

Výstava konceptuálních fotografických záznamů připravená ve spolupráci s chebskou Galerií fotografie G4

Výstava ostravského fotografa Jiřího Šiguta /*1960/ je připravena ve spolupráci s chebskou galerií fotografie G4 a představuje autorovu tvorbu z posledních pěti let. Jiří Šigut začal s fotografováním od roku 1985 a už tehdy byl v jeho tvorbě patrný koncept /dlouhou expozicí zachycoval určitý časový průběh vybraného místa/. Tehdy ještě pracoval klasickým fotografickým postupem vyvolávání negativů a pozitivů. Postupně od devadesátých let pak přešel k záznamům přírody na fotografický papír bez použití fotoaparátu a vývojky. Během svých nočních putování krajinou, kdy ji osamoceně a soustředěně vnímá a nechává na sebe působit nejrůznějšími přírodními i nadpozemskými silami, hledá místo pro svá „díla“. Na vybraném místě pak po určitý čas /několik dní až měsíců/ zanechává fotografický papír, do jehož citlivé vrstvy se detaily tohoto místa působením času, světla, přírodních procesů postupně otiskávají. Po ustálení v ustalovači se na Šigutových záznamech objevují převážně hnědavé stopy vod, listí, trav, hlíny či kořenů. Věrně je zachycena a uchována pomíjivost přírody a jejích stále se opakujících dějů, věrně je zachycen otisk světa. Šigutovy intimní performance, kde autorovým tvůrčím vkladem je především volba místa vzniku díla, se přibližují obdobným tendencím v současné konceptuální tvorbě několika dalších autorů spjatých s přírodou a krajinou /M. Maur, M Šejn, O. Karlíková, M. Palla/.

Galerie umění Karlovy Vary:

Svět hvězd a iluzí     Český filmový plakát od secese k postmoderně

25.6. – 19.9.2004

Výstava konaná pod záštitou manželky prezidenta paní Livie Klausové a pořádaná v rámci doprovodného programu 39. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary

Výstava konaná pod záštitou paní Livie Klausové, manželky prezidenta ČR, se uskutečňuje v rámci doprovodného programu 39. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Reprezentativní soubor filmových plakátů sestavili PhDr. Marta Sylvestrová a Petr Štembera z bohatých sbírek Moravské galerie v Brně, Uměleckoprůmyslového musea v Praze a Národního filmového archivu v Praze. Téměř stovka vystavených děl představuje to nejlepší z tvorby českých výtvarníků k významným filmům naší i zahraniční provenience minulého století.

Sál věnovaný 1. polovině století začíná dvěma plakáty francouzského původu s českými dotisky, následuje pak secesní a dosud nejstarší známý český filmový plakát z roku 1913 - 1918 Idyla ze staré Prahy Josefa Weniga. Část věnovanou éře němého filmu tvoří výtvarně zdařilé plakáty známého filmového režiséra Martina Friče. Vrcholný grafický projev předválečného období představují plakáty k anglickým a americkým filmům třicátých let jako např. King Kong (1933, USA), Tajemství vynálezce (1936, UK), San Francisco (1937, USA), které lze nazvat „raným pop artem“. Vedle slavných dramatických a hororových scén vykreslují portréty filmových hvězd stříbrného plátna (Clark Gable, Boris Karloff). Českou světově proslulou filmovou tvorbu režiséra Gustava Machatého zastupují na výstavě dva vzácné plakáty Erotikon (1929) a Extase (1932). Vliv meziválečného modernismu nesou poetismem a funkcionalismem ovlivněná plakátová díla Františka Zelenky (Pudr a benzin, Kavárnička) a Rotterův Netopýr (1931), který je již prototypem moderního grafického designu.  

Výstava pokračuje plakátovou tvorbou 2. poloviny 20. století, kterou uvozuje ukázka z 50. let ovlivněná dobovým socialistickým realismem (Rudá záře nad Kladnem a Bylo to v máji). Tato část výstavy však klade důraz na filmy české nové vlny šedesátých let, která byla zlatým věkem také v historii českého filmového plakátu. Zásluhou např. Karla Vaci, Karla Teissiga, Jiřího Balcara, Zdeňka Zieglera, Milana Grygara, Bedřicha Dlouhého, Zdeňka Palcra, Josefa Vyleťala, Olgy Vyleťalové, Jiřího Rathouského, Karla Machálka, Jiřího Šalamouna, Vratislava Hlavatého či Káji Saudka se plakát odpoutal od realistické popisnosti a stal se významným uměleckým fenoménem doby. Svobodnou imaginací, poetickým, lyrickým nábojem, využitím koláží, fotomontáží, retuší, smyslem pro výrazná grafická řešení, humorem a groteskní nadsázkou si český filmový plakát šedesátých a sedmdesátých let získal obdiv a zájem publika. Ztratil pouhou komerční a informační funkci a stal se uměleckým dílem, jehož smyslem bylo působit na diváka svojí výtvarnou kvalitou. Nadějný vývoj byl přerušen ruskou okupací, nastolením normalizace, cenzury a autocenzury v umění, řadou emigrací. Přesto si český filmový plakát udržoval i v tomto období dobrou výtvarnou úroveň a zajímavá tvůrčí řešení nalézal v kreativní typografii, manýristicky surrealistické symbolice a groteskní nadsázce (Antonín Sládek, Jiří Šalamoun, Vratislav Hlavatý, Clara Istlerová, Jiří Rathouský a Zdeněk Ziegler). Kolem poloviny osmdesátých let pak nastupují mladí autoři z okruhu Pražské pětky a jejich postmoderní vyjádřovací prostředky (Aleš Najbrt,  Pavel Beneš). Počátkem devadesátých let se v českém filmovém průmyslu prosadily zájmy privátních producentů a distributorů. Se zahraničními filmy přicházejí do České republiky i původní, hlavně americké plakáty, na něž bývá dotisknut český text. Také v současném českém filmovém plakátu se stalo prioritou především prodávat film. Nyní je český filmový plakát výtvorem profesionálních studií grafického designu a jeho tvůrčí výraz ustoupil komerčním požadavkům – zobrazení herců, kteří přitahují publikum do kin. Tato praxe přivodila zánik fenoménu originality českých filmových plakátů. Prostor pro tvůrčí invenci zůstal českým designérům zachován jen u několika málo plakátů k českým filmům, jejichž režiséři a producenti jsou ochotni tolerovat výtvarnou myšlenku. Mezi nejzdařilejší díla poslední doby patří filmové plakáty Aleše Najbrta, Zuzany Lednické, Filipa Heyduka, Michala Cihláře, Roberta V. Nováka, Evy Švankmajerové a režiséra Juraje Jakubiska.

 Výstavu doprovází nakladatelstvím Exlibris Praha právě vydaná publikace Český filmový plakát 20. století, která reprezentativním způsobem představuje tento fenomén české grafické tvorby.

Zbyněk Illek - Návrat k sobě         Jan Schýbal - fotografie

6.5. - 20.6.2004

Retrospektivní výstava zakladatele Galerie fotografie G 4 v Chebu a autorská výstava významného představitele dokumentární fotografie.

Chebský fotograf Zbyněk Illek /*1954/ pořádá teprve svou třetí samostatnou výstavu /Plzeň, Cheb, Karlovy Vary/. Všechen čas a úsilí totiž věnuje už 19 let své fotografické Galerii 4, která se svou rozmanitou a kvalitní činností dávno nesmazatelně zapsala do povědomí kultury milovných diváků a tvůrčích autorů u nás i v zahraničí. Realizace nespočetného množství tvůrčích dílen, workshopů, přehlídek, výstav, často propojujících fotografii a fotografy s jiným druhy umění, ubírala Illkovi prostor pro vlastní tvorbu. Přesto se výstavou nazvanou Návrat k sobě, obrací právě k fotografické části své košatě činorodé osobnosti a představuje více než třicítku prací z let 1978-2004, přičemž důraz je kladen na tvorbu z posledních let. Zbyněk Illek v druhé polovině 80. let absolvoval opavský Institut tvůrčí fotografie a začínal s dokumentem. Později se přiklonil ke stylizaci a estetizaci – na výstavě představované souborem Od figury ke znaku /1995/ - a k aranžovaným figurálním kompozicím výrazného černobílého kontrastu. Kromě ženského těla je druhým velkým Illkovým tématem a inspirací také krajina, která je druhým nosným motivem karlovarské výstavy. Jeho velkoformátové Trávy-zánik /1998-2000/ jsou svou velikostí a spletí černobílých linií velmi působivé. Během svých zahraničních workshopů zaznamenával také kouzlo zdejších krajinných scenérií – vznikly tak cykly z Bretaně /1999-2000/ a také z Provence /2002/, ty jediné jsou barevné a svou rozostřeností jen naznačují atmosféru a motivy tohoto malebného kouta Francie. Poslední tvorbu pak zastupují Herbáře /2003-2004/, propojující rostlinné prvky a tvary s křivkami a kompozicemi nahého těla.

Výstava černobílých fotografií plzeňského autora Jana Schýbala /*1958/ z let 1989 až 2002 představuje seznámení s vyzrálou dokumentární tvorbou zachycující život kolem nás. Od počátku jsou v zájmu Schýbalova objektivu především lidé se svými příběhy - v jejich všednodennosti hledá a nachází především pozitivní prvky, občas humorné. Jeho fotografie nejsou jen pouhým záznamem momentálních situací, autor jakoby vždy tušil, jak se děj bude vyvíjet a jak bude nejvhodnější jej zaznamenat. Pro jeho přístup k fotografování je charakteristická autorská předvídavost. S ní již v 80. letech vytvořil obrazové cykly sociálních sond z oblasti Aše, Lubů,  Mariánských Lázní – většinou v součinnosti s dalšími dokumentaristy soustředěnými kolem aktivit chebské Galerie 4. Později na tyto cykly navázal, když s fotoaparátem prošel Londýn /2000, 2002/, Bretaň /1999/, Provence /2002/, Pustu /2001/ či Sicílii /2000/. Fotografie z těchto výletů mezi obyčejné lidské příběhy /lhostejno jestli v metropolích nebo v nejzapadlejších vískách/ tvoří největší část karlovarské výstavy. Výstava však prezentuje také obsáhlý cyklus Marta /1998/, který přibližuje farářku československé církve husitské a soustřeďuje se nejen na její duchovní práci, ale i na soukromí sdílené s dospívající dcerou. Absolvent Střední grafické školy a Institutu výtvarné fotografie Jan Schýbal žije a pracuje v Plzni. Samostatně zatím vystavoval v Plzni, Chebu, Mariánských Lázních, Klatovech a nyní v Karlových Varech.

Letohrádek Ostrov:

Václav Balšán – obrazy, kresby

29.4. – 1.8.2004

Retrospektivní výstava známého karlovarského autora expresívního zaměření k životnímu jubileu.

Retrospektivní výstava z tvorby známého karlovarského autora tvoří hlavní nabídku ostrovského Letohrádku v první části letošní sezóny. Malíř, kreslíř a pedagog Václav Balšán /*1949/ již od sedmdesátých let formuje svůj osobitý a velmi expresivní výtvarný styl. Prvotní figurální zaměření se sociálně kritickou a sarkastickou nadsázkou postupně přeorientoval na svět přírody a krajiny. Od roku 1982, kdy uskutečnil svoji první samostatnou výstavu, se utvářel jeho svébytný výtvarně znakový jazyk. Základní inspirací jsou mu především přírodní útvary – kopce, kameny, kmeny, štěrbiny, traviny či prohlubně. Často se snaží také o vyjádření obecných přírodních procesů a dějů jako jsou zrození a zanikání v krajině. V poslední době se autor nevyhýbá ani intenzivnímu tlaku novodobých „idolů“ naší postmoderní současnosti /hamburgery, mobily, rohlíky apod./, které s ironií zpodobňuje na svých rozměrných plátnech. Motivy jeho obrazů se stávají také inspirace vysloveně niterného původu. Výtvarný styl a malířský rukopis Václava Balšána je nezaměnitelný v energickém gestu, působivě znělé a zvučné barevnosti a výrazové expresivitě. Autorův vyzrálý projev patří k nepopiratelným výtvarným hodnotám, které prověřila řada výstav u nás i v zahraničí a také jeho zastoupení v mnoha galerijních sbírkách.

29.4. – 4.7.2004

Výběr děl z vlastních fondů galerie představí polozapomenutého autora realistického zaměření a jeho pozitivně orientovaný pohled na svět.

Výstava v ostrovském Letohrádku představuje výběr z tvorby slovenského autora, který galerii kdysi daroval početný soubor svého díla. Jaroslav Vodrážka /1894-1984/ působil po studiích jako pedagog nejprve na gymnáziu v Turčianském Sv. Martině. Během počátků své tvůrčí cesty se podílel na formování slovenské knižní kultury, především knih pro děti a dětských časopisů. Upravil a ilustroval na osmdesát dětských knížek. Ve volné tvorbě pak zaznamenával postavy zdejších venkovanů a jejich kroje, charakter krajiny i její detaily. Po návratu do Prahy učil na střední škole a akademii  /grafické přípravce/ a věnoval se volné i užité grafické tvorbě. Později se stal členem Umělecké besedy a SČUG Hollar. Výtvarný projev Jaroslava Vodrážky plný velkého porozumění pro charakter, gesto i pohyb vychází vždy z reality. Těžištěm autorovy volné tvorby je kresba, od skic a studií až po kresby definitivního charakteru. Jeho grafická tvorba citlivě představuje výrazové možnosti leptu, dřevorytu, linorytu a v závěru tvorby také litografie. Autor vynikl v oblasti knižní značky – ex libris a oceňována je také jeho tvorba ilustrační.

Galerie umění Karlovy Vary:

Jindřich Prucha – malby a kresby z let 1907-1914

18.3. - 25.4.2004

Retrospektivní výstava malíře neobyčejně moderního výrazu, jehož krajiny patří k těm nejpůsobivějším v českém výtvarném umění

Jindřich Prucha se narodil 29.9.1886 v Uherském Hradišti v rodině důstojníka. V roce 1905 začal v Praze studovat filozofickou fakultu obor čeština a němčina. V letech 1907-1908 navštěvoval soukromou malířskou školu Ludvíka Vacátka. Roku 1909 byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes jako mimořádný člen, jeho práce přihlašované na spolkové výstavy byly však až do roku 1911 odmítány. V roce 1909 se jeho rodiče a sestra Vojslava /která byla Pruchovi největší oporou na umělecké cestě/ konečně natrvalo usadili – na samotě zvané Županda /Železné hory/. S tímto místem pak Jindřich Prucha spojil svůj život i uměleckou tvorbu. Po pěti letech zanechal studia lingvistiky a půl roku se zdokonaloval v malbě na mnichovské akademii u Ludwiga Hertericha. Na sklonku roku 1911 poprvé vystavoval s SVU Mánes ve Vídni, stal se tak konečně řádným členem tohoto spolku. Po návratu z Mnichova se odstěhoval na Župandu. Na podzim roku 1912 začal v Praze na technice studovat u Adolfa Liebschera profesuru kreslení, ale už počátkem roku 1913 přestal - chtěl se věnovat výhradně malbě. Obrazy, jež přihlásil na výstavu SVU Mánes, byly opět odmítnuty. V létě roku 1913 poprvé vystavil soubor svých obrazů v Ronově nad Doubravou. Na podzim téhož roku pobýval několik týdnů v Kameničkách. Na jaře roku 1914 vystavoval s SVU Mánes, na počátku léta pak měl druhou individuální výstavu v Chotěboři. Svůj poslední obraz Po žni již nedomaloval, po vyhlášení mobilizace totiž narukoval do Čáslavi. V srpnu byl poslán na frontu do Haliče a tam 1.9.1914 u obce Komoravo padl v necelých osmadvaceti letech.

Karlovarská galerie tentokrát představuje rozsáhlý výběr z tvorby jedné z nejvýraznějších osobností českého malířství 20. století. Jindřich Prucha /1886-1914/ během svého krátkého, ale nesmírně plodného života vytvořil obdivuhodné dílo čítající více než dvě stovky obrazů. Mnohé z nich jsou pokládány za díla mistrovská, která jej právem řadí mezi klasiky české malby - především krajinomalby.

Velký vliv na vnímavého a plachého Pruchu měla krajina Železných hor, kde v kouzelné přírodě na samotě Župandě trávil od roku 1909 převážnou část života. Při tvůrčím hledání se Prucha zpočátku vyrovnával s impresionismem, snažil se následovat Slavíčkovu výtvarnou cestu, ale byl obdivovaným mistrem přezírán. Tak jako na většinu umělců i na Pruchu velmi zapůsobila Munchova pražská výstava a také výstava moderního francouzského umění. Jedinečné obrazy z cyklu Jaro v Železných horách namaloval Prucha už v roce 1911, kdy vytvořil řadu fauvisticky laděných děl, srovnatelných s díly nejvýznačnějších malířů tohoto výtvarného směru /z nich je bohužel v karlovarské galerii vystavena jen nepatrná část/. Tvůrčí výboje jeho souputníků - mladých pražských modernistů z Osmy a Skupiny výtvarných umělců - jej vesměs zaujaly, ale např. kubistické principy mu blízké nebyly. V té době se Prucha také nepříliš úspěšně pokoušel o figurální kompozice symbolistního směřování. Především díky následnému studiu starého umění v Mnichově se ale od nejnovějších výtvarných tendencí odvrátil. V roce 1913 hledal oporu opět v milovaném Antonínu Slavíčkovi. Pár týdnů dokonce strávil v Kameničkách a na jeho malbách z té doby nalezneme obdobné krajinné motivy. S touto osudovou tvůrčí inspirací se Jindřich Prucha nakonec dokázal vyrovnat osobitým a osvobozeným přístupem plným ryzí výtvarnosti a koloristického mistrovství - vrcholem této etapy jeho tvorby je řada  krajin a portrétů z let 1913-1914. Známá díla z tohoto období Doubravka u Spačic a Ptáčnice z cyklu Jaro v Železných horách patří svou prostotou, srozumitelností, světelným a barevným účinkem a čistotou výrazu k nejpůsobivějším malířským zpodobením české krajiny. Prucha se také během celé svého tvůrčího života věnoval kresbě, kreslil všude a všechno, což dokládají jeho mnohé kresby a množství skicářů, z nichž některé jsou součástí karlovarské instalace. Pruchovo krátké ale o to intenzivnější tvůrčí snažení bylo dlouhá léta opomíjeno. K objevení jeho bohatosti a ojedinělosti přispělo do značné míry darování téměř veškeré malířovy pozůstalosti Vojslavou Pruchovou Národní galerii v Praze.

Karlovarská galerie z tohoto početného autorského souboru prezentuje téměř 60 obrazů a zhruba dvacítku kreseb a náčrtníků /mj. i poslední Pruchovu kresbu, která vznikla ve frontových zákopech v den jeho smrti/, z majetku Národní galerie v Praze, několika krajských galerií a také z majetku soukromého. Premiéra výstavy proběhla na přelomu roku v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, obměněná repríza v karlovarské galerii potrvá do 25.4.2004. Výstavu doprovází obsažný katalog se sedmdesáti reprodukcemi obsahující texty Jaromíra Zeminy, Zdeňka Sejčka a dále nespočet citátů z pozoruhodné Pruchovy korespondence.

Petr Štěpán - Česká kresba 16/

22.1.2004 – 7.3.2004  

Velkoformátové kresby zaměřené na duchovní tematiku v podmanivém a hudebními principy ovlivněném podání současného českého autora

Další výstava cyklu České kresby je věnována neobyčejně duchovně soustředěné tvorbě Petra Štěpána /1953/. Autor vystudoval pražskou konzervatoř obor varhany a posléze také Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Čepeláka. Vždy měl blízko k hudbě i k výtvarnému umění a výrazové prostředky a principy obou uměleckých druhů se v jeho tvůrčím snažení stále prolínají. Snad každé Štěpánovo dílo v sobě nese biblickou inspiraci a duchovní hloubku – jeho barevně střídmé kresby však dokážou svou jednoduchostí a přirozeností oslovit snad každého i vírou nenaplněného člověka. Kombinované techniky vycházející z tužkové kresby na papíře a z akrylové na plastových sítích a fóliích překvapí spojením neobvykle velkých formátů s intimními tématy. Kresby díky velikosti vyžadují odstup a díky niterným tématům a drobnějším motivům zase přiblížení, soustředění a ztišení. Autor originální technikou vrstvení transparentních materiálů i kresebných motivů otevírá divákům svůj křehký a vírou obohacený vnitřní svět. Vrstvením a současným překrýváním některé symboly a výtvarné prvky utajuje, některé zvýrazňuje. Použitím gázy a igelitových fólií jim dodává prostor, průsvitnost a lehkost. Šedavé odlesky Andělů i blankytně modré Oblohy si totiž prostor a provzdušněnost žádají. V souvislosti s hudebními principy se ve Štěpánových kresbách uplatňují rytmus, dynamičnost, harmonie, místo pro kresebný znak i pro prázdno a ticho jako např. u Rekviem a Kancionálu. Některé autorovy kresby jsou výtvarně pojatou notovou partiturou, která se nabízí k hudebnímu zpracování a která už i takto byla několikrát využita. Petr Štěpán se v poslední době věnuje také mozaice, která kontrastuje svou hmotností s kresebnými díly vznášejícími se mezi nebem, zemí a zákoutími našich duší. Ale i zde se autor soustřeďuje na „své“ anděly… Autorova intimně laděná tvorba ovlivněná Fra Angelicem a Janem Zrzavým se již řadu let vyvíjí v soukromí českobrodského ateliéru i v rámci výtvarné skupiny Corpora S. Oceněná byla i mezinárodní porotou na Středoevropském bienále kresby v Plzni v roce 2000 a 2002. Karlovarská galerie z ní představuje téměř čtyřicítku děl vzniklých v posledním desetiletí.